Thrilleru Oko ve zdi se nebojí ani batole, jde spíš o melodramatickou telenovelu

Stejnou povídku chtěl natočit i Alfred Hitchcock. Kdyby ji viděl v české verzi pod názvem Oko ve zdi, smál by se. Jako celé kino. Drhne to, ale třicetiprocentní hodnocení pro nový český thriller Oko ve zdi se nakonec dá vyškrábat.

Z filmu Oko ve zdi | foto: HCE

Deset procent za milosrdnou délku, ač se pocitově zdá dvojnásobná; deset za nádherné obrázky kameramana Vladimíra Smutného, které by byly ozdobou kteréhokoli filmu; deset za Karla Rodena, jenž nikdy nic nezkazí, když už nemůže pomoci, a navíc tu vyzařuje tichý nepřítomný odstup, jako by si ve skrytu duše myslel své.

Prostě průšvih

Ale jinak se zrodil průšvih, alespoň v zamýšleném žánru. Oka ve zdi se totiž nebojí ani batole. Jestliže se diváci u thrilleru smějí, místo aby nedýchali napětím, zjevně není něco v pořádku. A je toho hodně, co neladí.

Ze slavné povídky Ivy Hercíkové vznikl scénář mátožně papírových postav s nelogickým chováním a s chorobnými dialogy. Tajemství zůstalo pramálo; kamera příliš brzy ukáže zlosyna, jenž v pustém domě zamkne a terorizuje mileneckou dvojici, jakož i v nedalekém stavení svou vystrašenou manželku.

Hraje se levná komorní etuda pro čtyři osoby, přičemž i motiv se odhalí za pár minut: pomsta za nevěru. Ví se všechno – a co se snad ještě neví, dovyloží závěrečný zvrat tak účelově kostrbatým propojením časových rovin, že pocit nesmyslně stráveného času znásobí.

K tomu nutno přičíst opravdu příšerný dabing, takže když Jürgen Prochnow svou zbrázděnou tvář celoživotního zloducha ještě více sešklebí a pronese seriálovou češtinou perly typu "Máme mlíko?" nebo "Kdybys byla pořádná manželka, postel by nebyla chladná", sál řičí smíchy. A to je pouhý čajíček proti okamžikům, kdy se směšně hrozivý vyvrhel obrací k Bohu pro radu nebo projevuje názorně svou stařeckou chlípnost.

Smích v menší míře postihl i Prochnowovu též dabovanou krajanku Catherine H. Flemmingovou, byť na její obranu nutno uznat, že jí role vnucuje diblíkovské nápady a průpovídky, které se k postavě vůbec nehodí. A že by asi žádná herečka na světě nedovedla poté, co s milencem najde vzkaz Jen jeden z vás dvou přežije, zapištět s věrohodnějším výrazem: "Ale který?!"

Směšný dabing

Když Jürgen Prochnow svou zbrázděnou tvář celoživotního zloducha ještě více sešklebí a pronese seriálovou češtinou perly typu "Máme mlíko?" nebo "Kdybys byla pořádná manželka, postel by nebyla chladná", sál řičí smíchy.

Mirka Spáčilová,
MF DNES

Hodně slibuje úvod, v němž se z přízračného kraje v mlze vynoří osiřelý, dávno rozestavěný dům; to je příjemná změna po starých vrzajících ruinách, v nichž psychopati obvykle řádí. Omilostnit lze pár typických žánrových nelogičností, zejména proč se zralý muž na záletech nechá přemluvit k prolézání takové ruiny, když se těší do pohodlí motelu.

Působivé aranžmá ovládá koupelna, v níž jsou hrdinové uvězněni a kde se hezky hraje s rezavými kapkami vody, s bezmocným vysedáváním na bidetu a umyvadle nebo s vanou, v níž se milenci k sobě schoulí: výtvarně podmanivým ostrůvkem, kolem nějž v šeru tiše stoupá mihotavá hladina.

Film pro němou éru

Za němé éry by Oko ve zdi možná obstálo, bohužel se v něm mluví. A co zbude z obrazové nálady, když do ní padouchova žena špitá "Vzal sis prášky?" a padouch jí při válení těsta názorně předvádí "Takhle ti to dělal, co, ty děvko"? Nikoli thriller, nýbrž umolousaná odnož melodramatické telenovely, v níž za celou dobu o normální bytost nezavadíte.

Pro úplnost, kromě ústřední čtveřice se plátnem párkrát projdou také dva policisté. Zjevně jen proto, aby na konci dovysvětlili, jak to vlastně celé bylo, a na adresu hrdinů pronesli památnou charakteristiku: "Ty lidi jsou divný." Svatá pravda.

Oko ve zdi
ČR-SR, režie M. J. Kohout, hrají K. Roden, S. Valentová, J. Prochnow, C. H. Flemmingová, 80 min.
Hodnocení MF DNES: 30 %