„Na desce se střídají rychlé věci, klavírní balady i vyloženě písničkářské kousky. Není v tom žádný kalkul ani koncept, jak to přišlo, tak jsem je na album zařadil,“ vysvětluje dvaadvacetiletý Thom Artway rozmanitost desky. „Je to trochu mišmaš, ale zároveň si myslím, že drží pohromadě.“
Tak tedy vypadá studiová verze Artwayovy hudby. Naživo je všechno trochu jinak. „Vzhledem k tomu, že jsme v kapele čtyři, klasická sestava kytary, basy, kláves a bicích, muzika na koncertech je ještě mnohem kompaktnější a soudržnější,“ tvrdí hudebník.
Thom Artway patří do generace, která své první hudební ostruhy často získává pomocí takzvaného buskingu, tedy hraní na ulici. „Je pravda, že v posledních letech nastal boom, kdy se muzikanti asi přestali bát lidí na ulici a jejich reakcí. Já s tím začal, protože mě to bavilo. Až pak jsem si uvědomil, že díky tomu denně trénuju zpěv, hraní na kytaru, angličtinu, komunikaci a projev, které jsou nezbytné. A hlavně jsem potřeboval odbourat svou velkou stydlivost. Poprvé, to jsou asi čtyři roky, jsem si musel dát dvě deci vína, abych si mohl na ulici stoupnout a vůbec něco hrát,“ líčí svoje zážitky s buskingem. To bylo v Praze na Kampě u Lennonovy zdi.
Bez větších zkušeností s cestováním se potom Thom Artway s kytarou vydal rovnou do Austrálie. „Tam už je to součást kultury, buskerů tam byla spousta, vůbec jsem to nechápal. I tamní radnice jim vycházejí vstříc, zatímco u nás třeba magistrát úplně zakázal používat zesilovače a ještě se smí hrát jen v sudé či liché hodiny,“ srovnává podmínky u nás a u protinožců, kde od té doby hrál několikrát.
„Naposledy mě odmítli pustit do země, protože jsem tam na turistické vízum vstupoval už potřetí. Zesilovač mi zabavili na přestupu v Číně a kytaru jsem našel se zlomeným krkem. Od té doby si ji beru už jen na palubu,“ říká.
