Festival za sebou má druhou oficiální noc (počítáme-li i páteční Večírek pro nedočkavé) a tak byl jeho areál po celou neděli zaplněný lidmi, kteří si užívali tropického počasí, procházeli se do půl těla svlečení, posedávali nebo polehávali po trávnících, krmili se smaženými langoši, klobásami a čínskými nudlemi, pili co teklo a někteří využili i možnosti vykoupat se v přilehlém festivalovém rybníce. A samozřejmě poslouchali vystupující kapely.
Žádná výplňovka
Neděle byla podle slov mnohých účastníků předem považována za nejslabší den celého programu. Jako den, který měl především spojit sobotu s pondělkem, kdy dojde k vyvrcholení akce a který neoplývá žádným skutečně oslnivým jménem domácí ani zahraniční hudební scény. Snad to bylo právě všeobecně nízkým očekáváním, ale neděle žádnou takovou výplňovkou nakonec nebyla. A její nálada – dost možná i tím, že se lidé v areálu začali cítit jako doma - snad oba předchozí dny i předčila.
Fanoušci domácí muziky si na své přišli už během odpoledne, kdy se mohli nechat dozlatova opékat slunečními paprsky během vystoupení Sta zvířat, slovenských Polemic nebo Anety Langerové, která podobně jako předešlého dne Hadouken! či Freestylers premiérově představila i jednu novinku ze svojí chystané desky.
O něco méně početná část návštěvníků se vydala vzdorovat jako břitva ostrým riffům severoirských Therapy?, kteří podle svého vystoupení už nejspíš definitivně ztratili zájem svými novými skladbami kohokoliv pobavit. V závěru svého vystoupení ale naštěstí přidali i své nejslavnějších kousky Screamager a Going Nowhere z první poloviny 90. let, což jsou koneckonců jediné skladby, kvůli kterým je vůbec ještě někdo někam zve, takže to bylo vlastně v pořádku.
Co je to skutečná loajalita všem krátce před setměním názorně předvedli fanoušci Divokýho Billa nebo Horkýže slíže, jejichž vystoupení publikum odměňovalo takovou sborovou odezvou hlasů a mávajících rukou, že to připomínalo spartakiádu.
Na letišti přistálo UFO
Ukázkovou lekci toho, jak se zachází s festivalovým publikem, dali všem se setměním i britští The Kooks. Čtveřice mlaďoučkých hudebníků z přístavního Brightonu, kteří svým mixem veselého indie rocku s názvuky ska, chytlavých refrénů, textů o holkách i kudrnami zpěváka Lukea Pritcharda zasáhli osrdí většiny dívek v publiku. Ale dobře se na ně bavili úplně všichni.
O nějakém extra precizním muzikantském výkonu se asi mluvit nedá, ale v tomto případě to skutečně není to hlavní. Bylo to uvolněné a "feelgood faktor", který The Kooks napumpovali do publika, jim mohli závidět i nepoměrně věhlasnější Arctic Monkeys a to se počítá. Zvlášť pod letním hvězdným nebem.
Arctic Monkeys odjeli nepochopeniČtěte reportáž z prvního dne Rock for People |
Snad ještě frenetičtější nálada panovala při vystoupení španělských Ska-P. Nepočítal jsem to, ale víc skákajících lidí na letošním RfP snad neměl nikdo. Proč tomu tak je, zůstává záhadou. Skutečně těžko říct, proč ze všech existujících ska kapel světa si české publikum tak ve velkém oblíbilo zrovna tuhle partu. Snad je to tím, že jejich tahací harmonika evokuje zvuk Divokýho Billa. Ale asi je prostě potřeba to brát jako fakt a moc nad tím nedumat.
Úplné finále ale patřilo domácím barvám – hanspaulským Tata Bojs, jejichž vynikající koncert hodinu po půlnoci hlavní pódium uzavřel a všem přihlížejícím opět nenápadně připomněl, že je to především jejich všestrannost, díky čemu Tata Bojs mohou aspirovat na nejlepší domácí koncertní kapelu.
Jejich set postavený na tradičně originálních a nápaditých textech, dynamické taneční rytmice a moderním pop rockovém zvuku v kombinaci s dotaženou vizuální prezentací působil mezi ostatními českými vystupujícími tak futuristicky a komplexně, jako kdyby na letišti u Hradce Králové přistálo UFO. A publikum, které je z pódia odmítalo pustit, to registrovalo.
Část lidí se poté, co Tata Bojs opustili pódium, vydala na vlastní pěst obléhat stánky a výčepy, jiní se začali pomalu přesouvat do stanového městečka a všichni se pomalu začínali těšit na nadcházející hlavní den celého festivalu. Snad nezaprší ani tentokrát.
