The Cure stále vyvolávají lidovou tvořivost. I tentokrát se na ně vydají fandové, kteří se neopomenou řádně "našminkovat" a rozcuchat hlavu do podoby vraního hnízda. Patří to ke koncertům kapely, která zahraje také skladby z nového, třináctého studiového alba, na jehož vydání posluchači dosud čekají.
The Cure zůstávají kapelou jednoho muže, melancholika či "depresáře" Roberta Smithe (1959), který řekl: "Čím jsme smutnější, tím veselejší hudbu děláme." Může to být klišé, ale pro The Cure stále platí a Smith si s ním vystačil třicet let.
Někdo by možná řekl, že Robert Smith by se měl léčit. Ve čtrnácti prý chtěl vylézt na vysokou horu a umřít. Jeho písně jsou plné úzkosti, strachu, nenaplněných tužeb nebo vztahů.
Na druhou stranu je to originální skladatel a vcelku sdílný člověk, který posunul hudbu The Cure na hranici mezi temnotou a romantikou.
Vystihl to Billy Corgan, šéf americké skupiny Smashing Pumpkins, když řekl: "Většina lidí považovala hudbu The Cure za temnou, ale ve mně vyvolávala pocity štěstí. V té temnotě bylo něco, co ve mně vzbuzovalo příjemné stavy."
Zhmotnělé deprese i hravost
The Cure, kteří se dali dohromady v anglickém městečku Crawley, zažili největší příval slávy na přelomu 80. a 90. let. Upozornili na sebe provokativní skladbou Killing An Arab (Zabíjení Araba), jež byla inspirovaná románem francouzského spisovatele Alberta Camuse Cizinec, jenže někteří posluchači si ji vykládali nacionalisticky.
Na koncert The Cure se vypravili voliči extremistické Národní fronty, která je zaměřena proti přistěhovalcům. Později byla skladba vydána na kompilaci s přelepkou "píseň nemá rasistický podtext".
Od debutu Three Imaginary Boys kapela opouštěla garážový zvuk a svou hudbu dosycovala dalšími barvami. Vrcholem zoufalých, rozkladných nálad, promíchaných s výrazným kytarovým zvukem, bylo album Pornography.
Po jeho vydání se prý Smith zhroutil, přispěl k tomu nevázaný muzikantský život stále populárnější kapely i pracovní vypětí. Odrazem ode dna či od koncentrované ponurosti se stala deska The Head On The Door, která nabídla světlejší styl s klávesami, odpočinkové pasáže, byla to jakási smutná radost.
Někteří fandové připomínají rovněž dvoudesku Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me, ale kompozičním vrcholem muziky The Cure je Disintegration z roku 1989. Zpozorněli i ti, kteří neradi pláčou a necítí potřebu před koncerty The Cure nanášet tmavé oční stíny.
Dalším mistrovským kouskem Roberta Smithe a The Cure bylo album Wish, které mělo velký ohlas ve Spojených státech. Kapela ukázala také hravost podobnou té, již na pozadí temných příběhů ukazuje třeba filmový režisér Tim Burton.
Nesahejte na mé líčení
The Cure se ocitli na prahu světové popularity, čekal je už jenom krok k tomu, aby se stali stadionovými obry, podobně jako generačně spříznění U2. Avšak Robert Smith a spol. zůstali na své parketě. Nové písně na dalších deskách The Cure nerostly směrem ke všeobecně sdílené hudbě, což se podařilo právě U2.
Například "veselá" deska The Cure: Wild Mood Swings byla přijata okruhem fandů rozpačitě, ostatní posluchači ji spíš ignorovali. Přesto zůstala masa fanoušků The Cure obrovská a měnící se sestava kolem Roberta Smithe si udržela pověst jedinečnosti a spiklenecké důvěrnosti, podobně jako třeba Depeche Mode.
S přibývajícími léty se potvrzovala jedinečnost The Cure, ostatně postava Roberta Smithe se dostala i do kresleného seriálu South Park v epizodě Mecha-Streisand. Smith, proměněný v motýla, se utká s Barbrou Streisandovou, jež se pokusí ovládnout svět. Tento díl končí sborovým voláním, že Disintegration je nejlepším albem všech dob.
Chystaná nová deska The Cure měla být rovnou dvojalbum, prý umělecká záležitost proložená instrumentálkami, pro kterou Smith nachystal třiatřicet skladeb. Gramofonová firma jej nakonec přesvědčila, že doba si žádá klasické album, jež bude prý tanečnější než předchozí desky The Cure. Původně zamýšlené dvojalbum Smith vydá nejspíš jen ve sběratelské edici.
Takže zbývá poslední: připravit se na koncert The Cure. Robert Smith používá rtěnku MAC Ruby Woo, z továrny mu jich prý posílají celé krabice. Líčí se sám, nesnáší, když se někdo dotýká jeho obličeje. "To mě dohání k šílenství," řekl v rozhovoru, který přetiskl měsíčník Filter. Po jaké rtěnce sáhnete vy?
