Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

The Cure na albu 4:13 Dream smyli líčidla

  13:25aktualizováno  13:25
Z fandovství jsem se vyléčil někdy v sedmnácti. Tehdy mi došlo, že věřit v trvalý hudební progres svých bohů je nesmysl, protože nikdo nedokáže být dobrý napořád.

Robert Smith z The Cure | foto: Archiv

Upínat se k hudebníkům, jejichž tvorba obvykle po dvou třech albech přestane vyhovovat mým požadavkům, je ztráta energie. A tak jsem to hodil za hlavu a je mi líp. Nejsem fanoušek muzikantů, ale muziky. Mám rád desky, ne ty lidi, co je vytvořili, takže se nemusím trápit, pokud se jim zrovna náhodou nedaří. Existuje ale výjimka. Mám ze srdce rád The Cure a díky jejich nové desce jsem si připomněl proč.

Robert Smith je jeden z největších podivínů pop-music, přesto ale skoro vždycky znal míru, což je v téhle branži egomaniaků vzácnost. Viz fakt, že nakonec zavrhl plán pojmout novou desku jako dvojalbum, přestože pro ni prý natočili přes třicet skladeb. Nakonec použili jen třináct těch "veselejších" (vydání zbytku bychom se mohli dočkat už příští rok, pozn. aut.). Kéž by všichni muzikanti v dnešní době neomezených technických možností měli podobnou schopnost sebereflexe. Protože kdo má ještě čas poslouchat dvojalba?

Podobně střídmá je nová deska i po hudební stránce. Experimenty s taneční scénou nebo s popem si The Cure odbyli už v 80. letech a není důvod je opakovat. 4:13 Dream obsahuje nejkrystaličtější písničky The Cure, jen s minimem efektů a vlivy módních trendů. Až na nějaké hally a echa tu není prakticky nic, co by odvádělo pozornost od Robertova naléhavého zpěvu, což v kombinaci s důrazem na akustické nástroje (a díky skladbám s vytrvale sólující kytarou na pozadí) připomíná šestnáct let staré album Wish. Nejlepší, které The Cure natočili v minulém desetiletí.

Písničky samotné jsou nejdřív trochu očekávatelné. Něco, co jste od těchle naježených pavouků slyšeli mockrát, ale rozdíl tu přece jenom je. Album zní, jako by vzniklo bez zásahu producenta, velice prostě, díky čemuž sice v recenzích dostává nejvíc na frak, ale výsledek tím získává velmi intimní rozměr. Jako by šlo o záznam neveřejné zkoušky, který skupinu zachycuje "odlíčenou". A právě tohle zcivilnění je to nejlepší, co mohli The Cure v dané chvíli udělat. V době, kdy se k jejich odkazu hlásí každá druhá nová kytarovka, dobrovolně slézt z piedestalu, setřít make-up a ukázat se jako normální lidé z masa a kostí, než z nich budou nadobro stárnoucí zlíčení panáci, kterým nejvíc záleží na tom, jestli mají dost cukru ve vlasech.

The Cure nikdy netrpěli velikášským syndromem, ani nikdy dobrovolně neodešli do výprodeje. Žádné střemhlavé pokusy zvrátit klesající prodeje návraty do úspěšnějších období. Natočili sice pár slabých desek, po kterých dnes neštěkne pes, nikdy ale neudělali stejnou chybu jako jejich někdejší souputníci U2, kteří po propadu experimentu jménem Pop slibovali monumentální návrat ke kořenům, aby pak vypustili své patrně nejslabší (byť komerčně úspěšné) album All That You Can Leave Behind.

S novou deskou se přitom The Cure do historie vracejí nejen symbolicky. Například skladba Sleep When I´m Dead byla napsána už pro album Head On The Door, vydané před třiadvaceti lety. Vzhledem k plánům na dvojalbum ale můžeme Roberta těžko obviňovat z recyklace způsobené nedostatkem nového materiálu. Možná na ni tehdy jenom nebyl ten správný čas, co my víme. Výborné písničky totiž tvoří víc než třetinu desky a tahle mezi nimi nijak neční.

Skutečně vytknout (jistě, pár slabších míst by se našlo, ale kde ne) se tak téhle desce dá jenom to, že nenabízí žádnou dramatickou novinku. Ale to je, jako byste chtěli dát utratit svého starého psa za to, že je pořád psem, a ne občas kočkou. A rozhodně bych si nepřál dočkat se The Cure ohlašujících návrat k první desce, přestože ji mám skoro nejradši, ani tajtrlíkujících s Calvinem Harrisem, kterého taky jinak můžu.

Robert Smith totiž jako jeden z mála současných hudebníků pracuje především s tím, co během třiceti let kariéry sám vymyslel, a tvar, který mu z toho na novince vychází, je součinem všech jejích etap. Nekouká z něj hořkost stárnoucího chlapa, co už všude byl a teď jenom radí, ani si nehraje na věčné mládí. Smith – možná i díky tomu, že nemá děti – je vnitřně pořád až chronicky nedospělý, což je možná na škodu ve všech oblastech vyjma hudby. A desky pořád natáčí ne proto, že by si chtěl něco dokázat, že mu to vydělává na slušné živobytí nebo že by snad chtěl změnit svět, ale protože ho to pořád strašně baví. Je to prostě pořád ten starý dobrý Robert Smith, jak ho máme rádi. Včetně mě.

The Cure - 4:13 Dream
Universal
Nej skladby: Underneath The Stars, Hungry Ghost, Here And Now With You

Hodnocení Filter: 80 %

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Filter - Breakbeat
Obálku zářijového Filteru „zdobí“ Vypsaná fiXa a výběr breakbeatu

První podzimní číslo Filteru je narvané k prasknutí. Kromě rozhovoru s Vypsanou fiXou shrnuje nejlepší festivalové momenty, v recenzích připomíná největší...  celý článek

Filter - Mighty Sounds
Květnový Filter dychtivě čeká na nové Green Day a zve na Mighty Sounds

O nových albech Green Day, Sunhine i Placeba, nahrávání Vypsané fixy za kanálem a třeba práci osvětlovače píše květnový Filter. V prodeji je od 5. května.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.