Film, jejž James Ponsoldt natočil podle knihy Davea Eggerse vydané česky pod názvem Kruh, balancuje na hraně thrilleru a morality o ztrátě soukromí v éře sociálních sítí. Bohužel si z ní vybírá hlavně kazatelskou notu. The Circle je Orwellovo 1984 v naivistické úpravě pro teenagery, reality show Velký bratr vysílaná nonstop celosvětově, ale hlavně další sladkobolný příběh mladé rebelky typu Hunger Games, která setřese prvotní okouzlení líbivým pozlátkem, prohlédne zákulisí systému a pokusí se o nápravu.
S Hunger Games má novinka vstupující do našich kin společné ještě dva prvky: využití moderních technologií chytlavě stylizovaného „přímého přenosu“ a vesměs pominutelné herecké výkony.
Hvězdy tu ovšem nemají co předvést, většina postav totiž vede pouze ploché polemiky na téma, zda všeobecné sdílení činí svět transparentním, tudíž demokratickým, nebo naopak zda ztráta soukromí vede k tragédiím.
Na rozdíl od Hunger Games však The Circle nenabízí akční šlehačku a jakkoli Hanks při žertovně otcovských prezentacích srší šarmem Billa Gatese i Steva Jobse v dvojjediné osobě královského manipulátora s oddaností nadšenců, nudí skoro stejně jako Watsonové dorostenka se seriálovými gesty. Navíc se tu vydírá sociálně – na jedné straně nemocný otec, na druhé firma snů pečující o rodiče i psy zaměstnanců – a nechybí ani politika včetně voleb.
Úvodní hodina vyloženě uspává, oživení přijde až s využitím „přímého přenosu“ při dívčině nehodě, štvanici na jejího kamaráda či dálkovém vyhledávání zločinců. Zkrátka technické hračky, které už mají blíž k reálným současným možnostem než k prorocké sci-fi, svou přitažlivost na velkém plátně násobí.
Nicméně výchovná funkce, kterou film nikterak netají, drobty napětí zase umrtvuje. Je totiž přehnaná v každém ohledu, počínaje jednotlivými reakcemi hrdinů a konče celou konstrukcí pospolitého podniku, kde vás usměvavě vyslýchají, co a s kým děláte o víkendu, jestliže se neúčastníte veselých společných aktivit pracovního kolektivu.
Pokud se ani tohle nezdá hrdince podezřelé, její vrstevníci v publiku ji nemohou brát vážně, i kdyby Watsonová nosila ještě slušivější svetříky a přiléhavější džínsy.
