RECENZE: Lze dnes ještě ohledně Beatles najít něco nového? Ano

Režisér Ron Howard v dokumentu The Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years sleduje kapelu důsledně v koncertních letech 1962–1966.

Spolu s uveřejněním řady dosud neviděných záběrů je časové vymezení dokumentu jeho největší devizou. Howard totiž během sta minut filmu nenudí dětstvím svých hrdinů, ani nedojímá postupným rozpadem skupiny v pozdějších letech. Soustředí se na eskalaci světové slávy Beatles, která jim přerostla přes hlavy, donutila je skoncovat s vystupováním a uzavření do studia vedlo ke vzniku mistrovského kousku – alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Kultura? Děláte si srandu?

Nad filmem, který se promítá i u nás, se od začátku vznášel otazník – může dnes ještě někdo nabídnout ohledně Beatles něco nového? Pokud jde o filmový materiál z koncertů i jejich zákulisí, překvapivě ano. Kupodivu ho je spousta a dá se divákovi předestřít ve slušné kvalitě. K celkovému příběhu kapely však dokument přinesl nových informací jen málo a převážně to jsou střípky a perličky.

Třeba jsme viděli strkanici před odletem z Filipín, o níž se hodně napsalo, ale teprve tady je znát, že mohlo jít o život. Paul McCartney a Ringo Starr se shodli, že rozhodnutí seknout s turné padlo o dva měsíce později v obrněné dodávce, jež kapelu odvážela z posledního koncertu americké šňůry v létě 1966. Stěžejním okamžikem je však krátký úryvek z rozhovoru o dva roky staršího, kdy se reportér ptal McCartneyho, kam se podle něj kapela zařadí v rámci západní kultury. McCartney, už tehdy profesionál, jehož máloco vyvede z míry, viditelně rozhozený říká: „To si snad děláte srandu! Tohle přece není žádná kultura.“ A co to tedy je? „Zábava,“ odpovídá hudebník.

Rok 1964 mimochodem stále provázela i otázka – kdy ta bublina splaskne? Že nesplaskne a že se Beatles stanou ikonami, které přepsaly historii populární hudby a díky nimž vznikly regulérní studijní obory, se ukázalo právě až po vynuceném ukončení koncertní dráhy.

Od hudebního dokumentu by divák čekal pohlcující zvuk. Ovšem pokud Howard sliboval, že bude mít publikum pocit, jako by bylo přímo na místě, neměli bychom kromě jekotu slyšet nic. Takže je vlastně malý zázrak, že je v kině vůbec co poslouchat. Zvukoví mágové včetně hudebního režiséra Gilese Martina se asi zapotili. A nakonec i ten zvuk procházející ampliony baseballového stadionu tvůrci nasimulovali. V tu chvíli divák chápe, že kapela, jíž šlo o hudbu, chtěla s tímhle cirkusem přestat.

Hrajeme pro lidi, prostě pro lidi

Mimochodem ve filmu zazní, že první obří stadionový koncert v historii (na newyorský Shea Stadium přišlo na Beatles v srpnu 1965 56 tisíc lidí) se nekonal kvůli chamtivosti kapely. Naopak je uprosila policie – kdyby se koncertovalo v divadle pro pět tisíc diváků, zbytek na ulici by prý nikdo neukočíroval.

The Beatles: Eight Days a Week

65 %

VB, 2015

režie: Ron Howard

Hrají: John Lennon, Paul McCartney, Ringo Starr, George Harrison

Kinobox: 80 %

IMDb: 7.8

Objevuje se tu poválečný baby boom, a tedy obří generace teenagerů v 60. letech jako jedno z vysvětlení, proč beatlemanie vůbec vznikla, a snímek taky místo ohrané sledovanosti Show Eda Sullivana akcentuje přínos, jaký měli Beatles, když odmítli hrát pro segregované publikum ve floridském Jacksonville. Skutečnost, která dnes přeci jen společností pohne víc než před dvaceti lety, kdy vznikal dokument v rámci projektu Anthology.

Eight Days a Week je poctivě odvedený film, jenž paradoxně víc nabídne lidem, kteří o Beatles vědí málo, než skalním fandům. Jako kus mozaiky celého příběhu je však důležitý.