Vypráví o zvídavém králíčkovi Flafíkovi a nepříliš úspěšném architektovi Michaelu Pulcinovi. Ten druhý se o toho prvního stará, ale to je asi tak jediná jistota v jeho trudnomyslném životě bez cílů a ambicí. Navíc Pulcina pronásleduje vlezlá přítelkyně, což znamená dilema navíc. Má zvednout věčně vyzvánějící telefon, nebo nemá?
Vlastně se ani moc nepozastavíte nad tím, že králíček mluví, myslí a otravuje umíněnými otázkami či že chodí do školky jako malé děti. On totiž v podstatě malé, tak pětileté dítě je. A jako většina malých dětí je plný energie a zájmu, čehož se naopak zoufale nedostává Pulcinovi, který intenzivní věty začínající slovem "tatí" rovnou vypouští.
Jedna z nejlepších scén knížky pojednává o tom, jak se tatínek pokouší Flafíkovi vysvětlit, že jeho tatínkem není. "Já jsem člověk a ty jsi králíček. Já nejsem králíček. Jsi králíček. Jsi prostě malý králík. Proč to pořád říkáš? JSI OŠKLIVÝ TÁTA, KDYŽ TOHLE ŘÍKÁŠ." A naštvaný králíček zanechá falešnému "tatínkovi" hrstku pravých bobků.
Simone Lia, která se víc než komiksovou autorkou cítí být vypravěčkou v obrazech, ty dva světy vyvedla v jednoduchých černých, bílých a šedých liniích. Souzní s naivistickými větami a to se hodí. Škoda že se knížka v druhé půli stává trochu stereotypní.
Ale i tak si Flafík čtenáře získá: takový malý tichý příběh o tom, jak žít a přežít v dnešní době. Tragikomedie o rodičích a dětech, fantazii dětství abřemenech dospělosti, která si často dobrovolně ztěžujeme sami. Možná právě proto má čtenář pro Pulcina tolik pochopení. Nemluvě o králíčcích.
