Woodstockem začala éra velkých letních festivalů.
Láska, mír a přátelství
Hippies byli velice společenské hnutí. Životní pravidla, která hlásali (či jak je tehdejší média interpretovala), kladla důraz na lásku, mír a přátelství. To jsou věci, které se nejlépe uskutečňují pohromadě. Taková setkání, jež první sanfranciští hippies nazývali love-in nebo be-in, se samozřejmě neobešla bez hudby.
Odtud pak už není daleko k festivalům v otevřené přírodě. Woodstock však nebyl zdaleka první. Jeho slavným předchůdcem se stal festival v kalifornském Monterey 16.-18. června 1967, na němž veřejnost poprvé objevila Janis Joplinovou. Tam se také odehrálo ono slavné vystoupení, při němž Jimi Hendrix na závěr koncertu polil svou kytaru hořlavinou a zapálil.
Legenda mezi festivaly
Je s podivem, že legendou mezi všemi festivaly a událostí, která je zařazována mezi největší momenty 20. století, se stal festival vzdálený osm hodin cesty po dálnici z New Yorku, který se dal považovat za obrovské organizační fiasko. Čtyři naprosto nezkušení organizátoři se po půlroční přípravě rozhodli spustit festival na farmě Maxe Yasgura nedaleko Woodstocku.
Čekali šedesát tisíc lidí, stihlo se prodat 186 tisíc lístků, a protože nakonec byly strženy všechny ploty, odhaduje se, že v areálu bylo kolem 400 tisíc návštěvníků. Slovo návštěvník je výstižné, protože při kvalitě tehdejších aparatur mohla hudbu pořádně slyšet asi tak pětina lidí.
Ta byla sice na svou dobu skvělá, ale o ni vlastně nešlo. Hlavní bylo být při tom. Poslouchala se hudba, povalovalo se na trávě, pokuřovalo, popíjelo nebo bralo něco silnějšího, ale také se stálo ve dvouhodinových frontách na telefon. Jít na záchod do některé z pouhých 600 přenosných toalet byla výprava na půl dne.
Lidé se doslova topili v odpadcích, které nikdo neuklízel. Zkolabovalo zásobování potravinami. Dobrovolná, většinou církevní společenství v širokém okolí mazala chleby a pomocí helikoptér zásobovala hladový dav, což byl obraz málem srovnatelný s humanitárními uprchlickými katastrofami v Africe.
Ale všechno šlo. Lidé byli k sobě slušní a snažili se jeden druhému pomoci. Takové bylo a je to největší poselství, které Woodstock zanechal.
Co zbylo z Woodstocku
Tím hmatatelným, co po Woodstocku zbylo, je známý dokumentární film, který přenesl idealizovanou pohodu a atmosféru koncertu míru, lásky a štěstí do celého světa, a hudební záznamy. Trojalbum Woodstock, které bylo vlastně záznamem hudby z dokumentárního filmu, se v cenzurované podobě objevilo i jako supraphonská licence v tehdejším Československu.
Bohužel firma Atlantic, která záznam tehdy vydala, z něj nenápadně udělala marketingový nástroj, jímž chtěla protlačit skupinu Crosby, Stills, Nash And Young. Tento slavný dokument byl následován dvěma dalšími woodstockými kompilacemi a řada písní se objevila na deskách až v devadesátých letech, kdy slavné skupiny let šedesátých začaly vydávat retrospektivní alba.
Z 210 písní, které na slavném Woodstocku zazněly, jich dodnes oficiálně vyšlo 97. Existuje však také řada pirátských desek, takže „woodstockologové“ tvrdí, že osmdesát procent hudby z Woodstocku se zachovalo. Za hudebně nejcennější je obvykle považován závěrečný blok Jimiho Hendrixe a jeho rozšířené kapely.
Většina odborníků se shoduje na tom, že to byl jeho vůbec nejlepší koncert v životě nejen po stránce technických kouzel, která předvedl, ale i z hlediska improvizace a emocionálního vyznění.
Možná to bylo i tím, že přímo na pódiu s ním hrál jeho tehdejší guru. Elektronickou verzi americké hymny, kterou předvedl v závěrečné části svého vystoupení, můžeme dodnes slyšet v desítkách různých dokumentů nebo pod televizním zpravodajstvím.
Temný stín
Nadšení z toho, jak dokáže tolik tisíc lidí spolu žít tři dny v mírumilovnosti, nebralo konce. Proto jako blesk z čistého nebe šokoval výsledek „kalifornské odpovědi na Woodstock“. Pouhých 110 dní po Woodstocku, v prosinci 1969 u Altamontu, při festivalu, jemuž vévodili Rolling Stones, přišla tragédie.
Přímo před očima kapely ubodali členové motocyklového gangu, jenž tu působil jako ochranka, černého fanouška, protože se jim zdálo, že chce na Jaggera vystřelit. Další tři lidé na festivalu zahynuli při srážkách automobilů a téměř osm stovek lidí muselo být odvezeno do nemocnice, protože překupníci jim prodali drogu „vylepšenou“ rulíkem.
Kvůli událostem v Altamontu veřejnosti došlo, že Woodstock byl nejen neopakovatelný, ale i velká náhoda. Jen shodou okolností se v té neuvěřitelné anarchii nezrodily větší tragédie.
Následovníci
Ani finanční krach woodstockých pořadatelů, proti nimiž se později vedlo osmdesát žalob, ani altamontská tragedie však už vlnu festivalů pod otevřeným nebem nezastavily. Koncertní podnikatelé pochopili, že při trochu dobré rozvaze lze na koncerty pod širým nebem i při větších nákladech dostat mnohem více lidí než do největší sportovní haly.
A publikum zase podobné víkendové letní festivaly dodnes lákají jako příjemná prázdninová akce, která v sobě spojuje výlet, sociální komunikaci a muziku. Během dalších desetiletí proto vznikaly nejen různé velké příležitostné akce, ale také pravidelné letní festivaly, z nichž mnohé jako Glastonbury, Roskilde nebo u nás například Trutnov existují dodnes.
Jistá pravidelnost se nevyhnula ani Woodstocku. Konaly se tam vzpomínkové festivaly v letech 1994 a 1999, při nichž se setkali umělci první woodstocké generace, třeba Santana nebo Joe Cocker, s novými rockovými soubory. Ale už to nebylo ono. Woodstock v přímém televizním přenosu, fungující záchodky a spousta krámků s upomínkovými předměty, to prostě k sobě nepatří.
