Zároveň tu je nový generační prvek. Ve srovnání třeba s texty vrstevníka Ronalda Schimmelpfenniga (Komedie uváděla hru Předtím a potom) má v sobě Klausova výpověď jistou svěžest a současně záhadnost, danou jeho minimalistickou poetikou.
Také Schimmelpfennig si libuje v záhadách, iracionálnu, narušování chronologie a příčinných souvislostí. Ale u Klause jako by postavy a jejich vztahy byly předem ztracené, poznamenané prokletím nelásky a smrti.
Jeho text je zčásti tvořen zašifrovanými izolovanými větami se silným symbolistním nábojem, zčásti zdánlivě každodenní konverzací. V tom však také tkví úskalí textu, který se postupem času stává až příliš zkratkovitým. Režie by musela kontakty postav nahustit skrytými, potlačovanými významy.
Katharina Schmittová však zvolila podobně minimalistickou metodu, jakou je text napsán. Holá scéna, představující pokoj, vymezená jen vyvýšenou podlahou a posuvným zadním prospektem. Ženské představitelky v jednoduchých hladkých šatech, Ivana Uhlířová ve žlutých, Daniela Kolářová v zelených, jak to odpovídá postavě a jejímu zaujetí rostlinným světem.
Sošné scénické aranžmá využívá vysoké štíhlé postavy Mariana Rodena: v první scéně stojí po většinu času pod úrovní jeviště, jako by se ostýchal vstoupit do prostoru pokoje a zároveň tak příliš zviditelnit svou fyzickou převahu nad křehkou nájemnicí.
Na začátku leží mladá lékařka Corinna v podání Ivany Uhlířové na scéně ve stylizované, křečovitě zkroucené pozici. I později zaujímá statické pózy, jen scéna loučení s domácím je prokládána "pohybovými" momenty: rvačkou s Rodenem o tajemnou krabičku. Ve druhé scéně zjistíme, že Corinna neodjela do Peru za snoubencem, jak tvrdila, ale zůstává v Německu u matky.
Ta byla zřejmě vždy vůči dceři podivně indiferentní, vědkyně, zaměřená víc na život rostlin, které "vychovávala", než na vlastní dítě. Ve třetí a poslední scéně se matka setká v rozpadajícím se domě s bývalým domácím. Corinna ji prosila, aby od něj získala zpět lidský prst (viz krabička), důkaz, že svého snoubence zavraždila.
Mezi matkou a domácím dochází ke sblížení, ale herecky je to nejrozpačitější moment inscenace. Dcera prý zahynula v autě, které bylo vlastně symbolem jejího narození a provázelo ji celý život jako jediný dar od nepřítomného otce. Co se skutečně stalo, se nedozvíme. Ale tím spíš měla režie hlavně v závěru vyprovokovat herce k intenzivnímu vyzařování skrytých motivů a afektů. Aby náznaky neodkazovaly jen zpátky na sebe.
HÄNDL CLAUS - Temně lákavý svět
Divadlo Komedie Praha. Režie a scéna Katharina Schmittová.
Hodnocení MF DNES: 70%
