Teroristická Frakce Rudé armády RAF – Rote Arme Fraction – se zrodila v Německu z původně nenásilných studentských protestů proti válce ve Vietnamu. Zanechala za sebou desítky mrtvých, sta zraněných, tisíce následovníků – a teď i film nazvaný podle vůdců hnutí Baader Meinhof Komplex. Film logicky kontroverzní.
Tři krvavé etapy
Na jedné misce vah leží fakt, že se snímek režiséra Uliho Edela probojoval až mezi pět neanglicky mluvených děl nominovaných na Oscara a že své náklady ve výši dvaceti milionů eur získal zpět prakticky jen z Německa, kde jej během loňského podzimu v kinech vyhledalo bezmála dva a půl milionu diváků.
Druhou misku vah nicméně obtěžkávají protesty pozůstalých po obětech útoků RAF, kteří namítají, že se z vraždících teroristů vytvářejí novodobé filmové hvězdy – nemluvě o tom, že některé z nich nedávno propustili z vězení.
Filmaři se hájí tvrzením, že zachovávali nestrannost a věrnost historickým faktům. Příběh začíná v létě 1967. Tehdy levicová novinářka Ulrike Meinhofová, kterou hraje Martina Gedecková, opustí muže a vydá se s dětmi do Berlína, rozbouřeného kvůli násilné smrti studenta při demonstraci.
Také Meinhofová se zapojí do protestního hnutí; když jeho vůdcové Gudrun Ensslinová v podání Johanny Wokalekové a Andreas Baader alias Moritz Bleibtreu založí v obchodním domě požár, pomůže zatčenému Baaderovi k útěku, vzdá se i vlastních dětí a cele se věnuje ozbrojenému odboji pod hlavičkou RAF.
Film dále sleduje vojenský výcvik německé skupiny v jordánském táboře teroristické skupiny Al Fatah, po němž Frakce Rudé armády přitvrdí: následují bankovní loupeže a smrtící atentáty.
Panika roste, takže šéf německé policie, kterého ztělesnil představitel Hitlera v Pádu třetí říše Bruno Ganz, vymyslí mimořádnou pátrací akci. Má úspěch, v roce 1972 policie zadrží klíčové členy hnutí včetně všech vůdců. Jenže RAF nabírá nové posily, vedení se ujme Brigitte Mohnhauptová – hraje ji Nadja Uhlová – a útoky včetně krvavých přepadů a únosů se ještě stupňují.
Roku 1977 je uneseno letadlo s osmdesátkou německých turistů, o jejichž osudu rozhodne až zvláštní komando; to značí pro vězněné zakladatele RAF konec všech nadějí, třebaže jejich dobrovolnou smrt si následovníci přetavili v hrdinskou legendu o tajném zabití.
Pozůstalí versus vrazi
Znamená to také konec filmové rekonstrukce; další vývoj RAF už se odehrával mimo plátno. Na začátku 80. let několik příslušníků hnutí začalo "od nuly" v NDR, což zařídila tehdejší komunistická policie Stasi.
Takzvaná třetí generace RAF o sobě dala vědět po pádu berlínské zdi, kdy zastřelila šéfa instituce privatizující východoněmecké podniky; na jaře 1998 však dorazilo do kolínské pobočky tiskové agentury Reuters prohlášení, v němž stálo, že "městská gerila ve formě RAF je již historií". Nicméně historií stále živou, jak ukazují vášnivé emoce, jež film v Německu vyvolal.
Například Ignes Ponto, vdova po bankéři Jürgenovi Pontovi, jehož zavraždění snímek ukazuje, se obrátila na soud. Děsí ji, že "Spolková republika Německo nepostavila obětem RAF ani pomník, ale místo toho pomohla financovat film o jejich vrazích". Kromě toho vede spor s producenty, protože vražda jejího manžela, kterou viděla z vedlejšího pokoje, ve filmu neodpovídá pravdě. Ignes Ponto žádá, aby dotyčnou scénu tvůrci vystřihli.
O to větším paradoxem pak zůstává, že soudem vyhrožovala tvůrcům i teroristka Brigitte Mohnhauptová, která se ocitla na svobodě po čtyřiadvaceti letech ve věznici. Té ve filmu vadí docela jiné věci: sexuální scény její postavy.
