Jako by Vladimír Sorokin napsal Den opričníka znovu a z jiné perspektivy, drsněji, kritičtěji. Takový je jeho nový román Telurie, ostatně i jiné jeho prózy z posledních let si pohrávají se stále týmž tématem - budoucnost Ruska je spíš jeho návratem k barbarské minulosti. V Moskvě vyšel titul vloni na podzim, díky překladateli Liboru Dvořákovi a nakladateli Vladimíru Pistoriovi se objevuje i na českých pultech.
Opět jde o dystopii, vizi podivné budoucnosti po dvou ničivých muslimsko-křesťanských válkách. Jenomže zatímco v Opričníkovi bylo v roce 2027 nastoleno nové carství, v Telurii se píše rok 2054 a evropským prostorem se rozlila jakási postapokalyptická verze středověku. Ulpívá na lidech i společenských strukturách tak temně a mazlavě, jako odkapává olovo z tavících soustav v první kapitole románu.
Těch kapitol je padesát a každá je jiná, každá popisuje nový svět z jiného úhlu. Jde tu i o to, kdo zničil matičku Rus, zda "německýma rukama Angličané", či "stalinští židáčtí komisaři". A odpověď, že "Rusko se zardousilo samo", je v současném kontextu evropského dění stejně odvážná jako trefná.
Od templářů k trepanaci
Sorokin vkládá svým hrdinům do úst řadu kritických prohlášení, filozofují například nad tím, kdy se obnovila ruská národní identita nebo kdy stát vzdal ideu postavit nesmírně dlouhou Velkou ruskou zeď - když lidi rozkradli cihly. Rusko líčí i jako draka, který požírá vlastní občany: "Tři Velcí Plešouni zničili dračí zemi. První z nich byl filuta s bradkou, ten zbořil Ruskou říši, druhej v brejlích se skvrnou na pleši povalil Sovětskej svaz a ten s tou malou bradou zničil strašlivej stát jménem Ruská federace."
Román se hemží křižáky, kentaury i starými známými opričníky - carovými strážci. Moc přebírají templáři, hledá se nový ráj. Samotný Sorokin přiznává, že jeho nejnovější kniha vznikla jako odpověď Umbertu Ecovi v diskusi o konci středověku. Tady středověk trvá. Je tu i tehdejší vize věčného ráje, jen dosáhnout ho lze už na zemi. A sice díky nové trepanační technice - přímo do mozků se aplikují za pomoci naplněných zářících telurových hřebů sny, jež chce každý snít.
Podobně jako se muslimové vydávají na pouť do Mekky, obyvatele Sorokinova šíleného světa přitahuje demokratická republika Telurie ležící na Altaji, jež žije z telurské psychické chirurgie.
Přestože Sorokinovy prózy jsou kritické a představují Rusko ovládané různými druhy legálních mafií, jeho knih se prodávají vysoké náklady.
Zatímco dřív byly demonstrativně páleny a v Sovětském svazu jich několik vyjít vůbec nemohlo, dnes sílí spíš kritika z řad protirežimních intelektuálů, kterým se nelíbí přílišná autorova masovost. Vladimír Sorokin je zkrátka enfant terrible současné ruské literární scény.
