Proč se pohádkový archiv neustále rozmnožuje, vědí nejlépe peoplemetry. Stačí si shrnout sledovanost vánočního týdne.
Pohádkové premiéry ČT
|
Už poslední adventní neděle přinesla výhru pohádkám Čert ví proč a Pyšná princezna. Pondělku pak vládlo Peklo s princeznou, úterku Dvanáct měsíčků, ve středu se nad milion diváků dostaly filmy Anděl Páně a O statečném kováři. A od čtvrtečního Štědrého večera až do sobotního svatého Štěpána vyhrávaly pohádky nové, z dílny ČT.
Přesněji řečeno pohádky, které se nově tvářily, byť šlo vesměs o odvozeniny. Třeba štědrovečerní Korunní princ vyšel z principu Jasněnky, tedy z lektvaru zapomnění; přidal pár vtipů, dva zábavné herce v rolích protivů – Josefa Abrháma a Kryštofa Hádka, dále draka i čaroděje ve stylu Šmaka a Gandalfa z Hobita plus turnaj v duchu letních produkcí našich hradů. Získal si 2,1 milionu dospělých diváků, asi o dvě stě tisíc víc než druzí v žebříčku sledovanosti, Tři bratři na Nově – ovšem ti mají k dobru ještě vítězných 661 tisíc návštěvníků loňských kin. A hlavně vyhrávají nezaměnitelnou originalitou, jež z hravě rozezpívaného filmu otce a syna Svěrákových činí už zlidovělou, dětmi hojně citovanou, zkrátka ryze sváteční pohádku. Pro pořádek, starší vánoční klasika, Tři oříšky pro Popelku, letos na Štědrý večer našla 1,4 milionu zájemců.
Na Boží hod si rovněž 2,1 milionu připsal Svatojánský věneček; ten si pro změnu půjčil motivy snímků Byl jednou jeden král či Císařův pekař a v herecké stylizaci Pavla Lišky podobu Deppova kapitána Jacka Sparrowa v Pirátech z Karibiku. Jenže kuchař a princezna, král vynálezce, souboj karikovaných nápadníků, to všechno už tu taky bylo a herecký soubor Dejvického divadla v čele s Ivanem Trojanem má zážitek korunovat, ne zachraňovat.
Do třetice totéž v bleděmodrém: na Štěpána mělo premiéru Johančino tajemství. Slovensko-česká variace na Popelku, které k vítězství stačilo 1 685 000 diváků, dospěla nejdál jak v nepůvodnosti včetně dětinského převleku hrdinky za chlapce, tak v trapnosti pokusů o humor; na rozdíl od českých kolegyň ani neopisovala světáckou stylizaci, zůstala doma na dvorku, ne-li za pecí.
Ale nemá smysl poměřovat scenáristy a režiséry navzájem, když klíčovým viníkem je sama televize. Jednak její laxní dramaturgie, která si má pamatovat a tvůrce upozorňovat, kolikrát za posledních pár let už se vyskytly souboj bratrů o trůn, technické hračičky či trio sudiček, jednak nenasytná programová poptávka. Každé Vánoce dvě až tři povinné premiérové pohádky, to dávno není tvorba, ale pásová velkovýroba, od níž se originální pojetí Anděla Páně nebo Tří bratrů snad už ani nečeká a co hůř, nežádá.
Kéž by se místo tří odvozenin natočila vždy jen jedna pohádka: pořádná, jedinečná, nešizená. Jenže pak by ČT neměla co reprízovat.
