V dnešní StarDance zůstalo už jen osm párů; i kdyby každý vydržel na parketu pět minut, za čtyřicet minut mají padla. Plus bodování poroty, úvod, závěr, aplaus, hodina postačí hladce. Ale nepostačí, potřebují hodinu čtyřicet: trénink před výkonem, dva rozhovory po něm, zdobí se, napíná, nastavuje.
Ještě křiklavější příklad dává zítřejší SuperStar: zbylých sedm zpěváků krát pět minut na písničku včetně potlesku a glos porotců, to nemůže zabrat víc než tři čtvrtě hodiny čistého času. Chyba lávky, včetně vyhlášení jména, které ve hře končí, spolkne SuperStar tři hodiny dvacet minut.
Tady přijdou ke slovu počty obchodnické: čím víc pořad naroste, natož do dvou bloků, tím více reklamy taky pojme. Hodí se tedy jakákoli vycpávka: minule staré fotky porotců, příště třeba domácí mazlíčci, rodinné recepty, defilé fanynek v plavkách.
Nejkřiklavěji se daný paradox projevuje v takzvaném velkém finále, které by mělo být naopak nejmenší: stojí-li proti sobě jen dva, za čtvrthodinku je přece jasno. Jenže za patnáct minut se televize reklamou nevykrmí.
