Takové otázky si ve staré Evropě kladou jen kulturní pesimisté. Optimisté jsou přesvědčeni, že pokud budou paralelně s bulvárními novinami a Trash-TV existovat prestižní deníky, které mají vnitřní závazné kodexy i pro budoucí majitele (jako je slavný Certificate of Incorporation of The Washington Post Company) a veřejnoprávní média, jejichž náplň je dána zákonem, není se čeho obávat.
Strach bychom mohli mít jedině z toho, kdyby se naše veřejnoprávní stanice začaly chovat stejně jako privátní nebo kdyby se privatizovaly a kdyby se všechny naše noviny bulvarizovaly. Potom by byla u nás ohrožena demokracie, neboť občan by neměl dost informací, na základě kterých by se mohl kvalifikovaně rozhodovat. Takové nebezpečí v mladých demokraciích skutečně existuje.
Přitažlivost pořadu typu Česko hledá SuperStar je založena na falešné představě, že dnes je možné, aby se stal hvězdou každý obyčejný chlapík či dívka bez nadprůměrné námahy, velké píle a mimořádného talentu. Pořad vzbuzuje zdání, že vydělávat hodně peněz a být hvězdou je pouze věc štěstí. Navíc tento typ televizního formátu počítá s uspokojením jisté dávky škodolibosti a přitažlivosti voyeurského přístupu, který divákům poskytuje pohled na nešikovné a někdy i komické uchazeče.
Tvrdý byznys
Za uvedením nových formátů tohoto typu na televizní obrazovky stojí v zahraničí hlavně tvrdý byznys. Ukázalo se, že o úspěšnosti star už nerozhodují hitparády a různé žebříčky v časopisech, ale naopak nasazení písní v televizních formátech, jako je třeba Německo hledá SuperStar. Doposud muzika zaplňovala v pořadech pauzy. Nyní manažeři přišli na to, že i písněmi lze vydělávat peníze: dokonce miliony ročně. Vysílací stanice založily oddělení, která se zabývají jen tím, jak využít každou volnou minutu k propagaci nových nosičů.
Der Spiegel uvádí třeba tento příklad: televizní stanice ProSieben má sice exkluzivní smlouvu na všechny televizní rozhovory a přímé přenosy koncertů Robbieho Williamse, ale zároveň jeho CD propaguje v pořadu Tip týdne. Podobně se začíná chovat i druhý veřejnoprávní program německé televize ZDF vzhledem k Yvonne Catterfeldové. A stejně RTL, když vysílá show z osmdesátých let. Program už není jen věcí redakce, zároveň se totiž objeví na pultech obchodů k tomu příslušné CD. Nic z toho není zdarma: za každou minutu musí produkční firmy televizi platit obrovské peníze.
Podle Der Spiegelu zmínka v pořadu Hit Tipp na stanici Sat1 může za rok stát milion eur. A smlouva s producentskou firmou pro vítěze Casting-Show, jako je SuperStar, stojí několikanásobně víc již dnes. Navíc se televizní stanice stávají podílníky na nosičích a inkasují z jednoho prodaného CD 20 až 50 centů. Jen díky těmto penězům je pak hvězda připuštěna do pořadu. Obě strany akceptují jednoduchý recept: každá minuta v televizi prodává desky, proto se za ně musí platit. Pravda je jednoduchá: jen kdo je často v televizi, stoupá v žebříčku popularity.
Odborníci se domnívají, že převážná většina vítězů z těchto pořadů (v zahraničí se většinou jmenují Pop Idol, a ne SuperStar), která se dostala na výsluní díky dokonalému marketingu, bude podléhat i jejich zákonům. Rychle zazáří a pak vyhasnou, neboť lidé vyžadují častou změnu a od hvězd tvrdou práci. I když, jak známo, náš Karel Gott, bývalý elektrikář z ČKD, začal svou kariéru v podobném pořadu s názvem Hledáme nové talenty, stejně jako instalatér z Norska Kurt Nilsen, který vyhrál světové finále této soutěže loni v Londýně.
Karel Hvížďala
Češi hledají superstar. Co Dajdou?
Popularita, již si svým kratičkým vystoupením v SuperStar vydobyla soutěžící „Anička 3469“, přezdívaná Dajdou, se vlastně na první pohled neliší od té, po níž všichni účastníci tak prahnou. Má už svůj fanklub, remixy její písně „Aj mised de bas“ kolují po internetu, fanoušci ji dokonce vystopovali i v práci a ulovili společnou fotografii.
Přesto se lze domnívat, že není úplně šťastná. Kulturní šok, který naší mediálně nezkušené zemi připravila Nova převzatou televizní soutěží, vzbuzuje řadu otázek. A tou nejdůležitější není, zda se vítěz soutěže uplatní, kolik prodá desek, zda hlasování ztrhne mobilní sítě či jestli to Ondřej Hejma nepřeháněl. Ale zda instantní hvězdy dokážou konec soutěže přežít a vyrovnat se s psychickými následky - ať už zvítězí, nebo prohrají.
Dajdou je první česká oběť reality TV, jistě ne poslední. Hlad po „skutečných hrdinech“ cloumá televizní produkcí už několik let, kult reality TV dostupuje vrcholu, a ať už se soutěží o cokoliv - nahrávací kontrakt, hlavní roli v pornofilmu, manželství s milionářem - vždycky jde o totéž. Hrdinové musí prodat sebe samé a hlavně soukromí. Proto se díváme do tváří rodičů, proto sledujeme každého panáka na žal a syrové vajíčko na hlasivky.
Některé varianty této soutěže jdou mnohem dál: BBC zavřela své popové adepty uvnitř Fame Academy - opuštěné vily prošpikované kamerami - a sledovala jejich pěvecké pokroky, ale hlavně psychická zhroucení a rozpady jejich osobních životů, jež párkrát zavinila i sama, když nemilosrdně dopravila důkazy o nevěře na obrazovky v celé zemi.
„DO-RE-MI je nuda, diváky nebaví soutěž, ve které neteče krev,“ napsal kdosi na internetu a vystihl tím neodvratný trend televizní zábavy. Už není cesty zpět, bude se jen přitvrzovat, sázky se zvýší. Brzy budou Češi a Češky vystavováni situacím, vedle nichž bude ironie Ondřeje Hejmy působit jako konejšivý mámin zpěv. V soutěži Joe Millionaire soutěžilo dvacet dívek o ruku pohledného milionáře, aby se vítězka před zraky milionů dozvěděla, že se stala obětí žertu a že objekt její touhy je přestrojený stavební dělník. Vítězka Fame Academy Alex Parksová osaměla se svým milionovým kontraktem v luxusním londýnském bytě, chtěla se soudit s BBC a teď se před svou slávou skrývá v Americe. Přitom zpívala tak krásně...
Tomáš Baldýnský
Síla prověřeného formátu
Někdo může říci: Nic nového pod sluncem. Už před čtyřiceti lety jsme něco podobného viděli v českém filmu Konkurs, později v epizodě amerického filmu Taking Off. Kdo si pamatuje nástřih zpěvaček předávajících si štafetu písně o Oliveru Twistovi, mohl mít pocit déja vu, když v pořadu Česko hledá SuperStar zhlédl refrény populárních písní „Stín katedrál“ či „Lásko má, já stůňu“ sestřihané naprosto stejně, jako to kdysi dělával Miloš Forman.
Navíc televize ve své půlstoleté historii uvedla desítky podobných či příbuzných pořadů. Kdysi to byly Hledáme nové talenty nebo Zpívá celá rodina, dnes Caruso show, Rozjezdy pro hvězdy, DO-RE-MI či Hvězdná dráha. Každý z nich nabízel amatérským zpěvákům šanci vyniknout. Každý z nich chtěl pobavit a zaujmout televizní diváky.
Čím to však je, že zatímco po DORE-MI za týden už nikdo nevzdychne, sledovanost SuperStar se zvyšuje s každou nedělí směřující k finále 20. června? Odpověď zní: SuperStar je prověřený a osvědčený formát reality show. Reality show už svým názvem naznačuje, že chce zachycovat dramata skutečného života. Takové drama není v životě jednoduché najít, natož se k němu dostat s kamerou. Televize si dramata sama inscenuje. Nejrůznějšími soutěžemi, tím, že nechá žít lidi v kontejnerovém domu prošpikovaném kamerami a mikrofony, nebo tím, že vyšle pod dohledem televizních štábů družstva dobrovolníků na neobydlený ostrov.
Úspěšné formáty reality TV sázejí na to, že divák chce něco víc než sdělení faktu. Televizní divák si žádá příběh. Koneckonců, vyprávění příběhů patří k prastarým a oblíbeným formám mezilidské komunikace. Úspěch formátu Pop Idol, který televize Nova zakoupila, spočívá právě v tom, že hlavní nosnou linkou nejsou předváděné výkony, ale příběhy těch, kteří usilují o dosažení mety nejvyšší.
V našem případě o vítězství v soutěži, jež vítězi zajistí smluvně zajištěnou podporu hudebního vydavatelství a natočení vlastního CD. Jestliže se někdo z adeptů SuperStar k naší škodolibé radosti ztrapnil nebo ho televizní kamera přistihla v nedbalkách, pak to ještě neopravňuje k názoru, že „divákům rozplácnutým v domácích křeslech je předkládána zábava na úkor zesměšňování druhých“ (z internetu).
Na druhé straně by bylo pokrytecké tvrdit, že hledání superstar je nějakým kulturním počinem, jehož hlavním motivem je snaha oživit a zkultivovat svět české pop-music. SuperStar je zkrátka a dobře jen a jen zábavný televizní pořad, navíc v prověřeném formátu, který zaručuje divácký úspěch i v těch případech, kdy se jeho reportéři neumějí zajímavě zeptat nebo kdy to v dramaturgii výběru a prezentace příběhů občas zaskřípe.
Milan Šmíd
