Takto se Boitův Nerone oživit nedá

- Po nepříliš vydařeném scénickém provedení Rybovy mše ve Státní opeře Praha přišla na řadu první operní inscenace nového vedení. Výběr opery Nerone od Arriga Boita v sobě nese chvályhodnou výjimečnost. Boito je znám hlavně jako Verdiho oblíbený libretista, jeho vlastní skladatelská tvorba zahrnuje jedinou dokončenou operu - Mefistofela - a právě Nerona, jehož po Boitově smrti dokončil (a roku 1924 v La Scale poprvé uvedl) Arturo Toscanini.
Nerone po počátečních předválečných úspěších ze světových jevišť v podstatě zmizel. Avšak tvrzení, že pražské uvedení bude středoevropskou premiérou, není zcela pravdivé. Pokud pokládáme německý Bielefeld za středoevropské město, hrál se tam Nerone od září 1987 v režii Johna Dewa (jenž před pár lety ve Státní opeře inscenoval Hoffmannovy povídky). Soudě podle obsáhlejší recenze v časopise Opernwelt, jednalo se o svérázný výklad, v němž císař Nero vystupoval jako šílený rocker s elektrickou kytarou.
Zakladatelé Opery Mozart však nesáhli po "divokém" režisérovi, nýbrž po Kubánci Orlandu Montési de Ocovi, jenž před časem aranžoval Aidu jako atrakci v Luxoru. O jeho zkušenostech se skutečnou divadelní režií životopis nehovoří. Poklidně stojaté aranžmá, vypomáhající si točnou, příležitostně podupávajícími a poskakujícími ozbrojenci či tanečníky s býčími hlavami, trochou té nahoty a "diskotékovým" blikáním o promyšlenosti a vlastním přístupu k látce příliš nepřesvědčilo. Pokus scénografa Šimona Cabana o abstraktnější výtvarný názor v tomto směru nebyl moc platný, zvlášť když kostýmy by se naopak uplatnily právě někde v show pod pyramidami. Vznikla neinvenční, názorově nesjednocená inscenace, která jako by z oka vypadla těm, za něž byla kritizována předchozí ředitelka Eva Randová.
Boito - jenž zůstává v dějinách opery nezvykle osamocený - každopádně měl smysl pro divadelní efekt, jeho hudba je velmi osobitá, atraktivní, monumentální, trochu wagnerovská, ale pořád italská. Výstižně líčí situace i atmosféru, je kontrastní, rytmicky rafinovaná. Zjevně trochu moc na orchestr Státní opery a dirigenta Jiřího Mikulu. Skutečné pianissimo jsme neslyšeli, dramatické vrcholy rovněž ne, jen neutrální uniformní mezzoforte (že orchestr svůj stín dokáže překonat, dokázal před časem ve Valkýře). Neprůrazný tenor s pokročilým vibratem, jaké má Jan Markvart, není rozhodně ten pravý pro roli Nera, stejně jako nepříjemně ostrý mezzosoprán Italky Adely Cossiové pro roli Rubrie. Lépe si vedla Zora Jehličková v roli zaklínačky hadů Asterie, ale s vypjatějšími místy zápasila i ona. Vladimir Chmelo coby křesťan Fanuel a Jurij Gorbunov jako mág Simon nepřekročili své možnosti.
Hrát a oživovat tedy Boitova Nerona? Na tuto otázku Státní opera odpověděla spíše záporně. Bez nápadu, bez dostatečné práce s orchestrem a přípravy vůbec, bez náležitého pěveckého obsazení obtížných rolí určitě ne.

Témata: Životopis