Nerone po počátečních předválečných úspěších ze světových jevišť v podstatě zmizel. Avšak tvrzení, že pražské uvedení bude středoevropskou premiérou, není zcela pravdivé. Pokud pokládáme německý Bielefeld za středoevropské město, hrál se tam Nerone od září 1987 v režii Johna Dewa (jenž před pár lety ve Státní opeře inscenoval Hoffmannovy povídky). Soudě podle obsáhlejší recenze v časopise Opernwelt, jednalo se o svérázný výklad, v němž císař Nero vystupoval jako šílený rocker s elektrickou kytarou.
Zakladatelé Opery Mozart však nesáhli po "divokém" režisérovi, nýbrž po Kubánci Orlandu Montési de Ocovi, jenž před časem aranžoval Aidu jako atrakci v Luxoru. O jeho zkušenostech se skutečnou divadelní režií životopis nehovoří. Poklidně stojaté aranžmá, vypomáhající si točnou, příležitostně podupávajícími a poskakujícími ozbrojenci či tanečníky s býčími hlavami, trochou té nahoty a "diskotékovým" blikáním o promyšlenosti a vlastním přístupu k látce příliš nepřesvědčilo. Pokus scénografa Šimona Cabana o abstraktnější výtvarný názor v tomto směru nebyl moc platný, zvlášť když kostýmy by se naopak uplatnily právě někde v show pod pyramidami. Vznikla neinvenční, názorově nesjednocená inscenace, která jako by z oka vypadla těm, za něž byla kritizována předchozí ředitelka Eva Randová.
Boito - jenž zůstává v dějinách opery nezvykle osamocený - každopádně měl smysl pro divadelní efekt, jeho hudba je velmi osobitá, atraktivní, monumentální, trochu wagnerovská, ale pořád italská. Výstižně líčí situace i atmosféru, je kontrastní, rytmicky rafinovaná. Zjevně trochu moc na orchestr Státní opery a dirigenta Jiřího Mikulu. Skutečné pianissimo jsme neslyšeli, dramatické vrcholy rovněž ne, jen neutrální uniformní mezzoforte (že orchestr svůj stín dokáže překonat, dokázal před časem ve Valkýře). Neprůrazný tenor s pokročilým vibratem, jaké má Jan Markvart, není rozhodně ten pravý pro roli Nera, stejně jako nepříjemně ostrý mezzosoprán Italky Adely Cossiové pro roli Rubrie. Lépe si vedla Zora Jehličková v roli zaklínačky hadů Asterie, ale s vypjatějšími místy zápasila i ona. Vladimir Chmelo coby křesťan Fanuel a Jurij Gorbunov jako mág Simon nepřekročili své možnosti.
Hrát a oživovat tedy Boitova Nerona? Na tuto otázku Státní opera odpověděla spíše záporně. Bez nápadu, bez dostatečné práce s orchestrem a přípravy vůbec, bez náležitého pěveckého obsazení obtížných rolí určitě ne.
Zakladatelé Opery Mozart však nesáhli po "divokém" režisérovi, nýbrž po Kubánci Orlandu Montési de Ocovi, jenž před časem aranžoval Aidu jako atrakci v Luxoru. O jeho zkušenostech se skutečnou divadelní režií životopis nehovoří. Poklidně stojaté aranžmá, vypomáhající si točnou, příležitostně podupávajícími a poskakujícími ozbrojenci či tanečníky s býčími hlavami, trochou té nahoty a "diskotékovým" blikáním o promyšlenosti a vlastním přístupu k látce příliš nepřesvědčilo. Pokus scénografa Šimona Cabana o abstraktnější výtvarný názor v tomto směru nebyl moc platný, zvlášť když kostýmy by se naopak uplatnily právě někde v show pod pyramidami. Vznikla neinvenční, názorově nesjednocená inscenace, která jako by z oka vypadla těm, za něž byla kritizována předchozí ředitelka Eva Randová.
Boito - jenž zůstává v dějinách opery nezvykle osamocený - každopádně měl smysl pro divadelní efekt, jeho hudba je velmi osobitá, atraktivní, monumentální, trochu wagnerovská, ale pořád italská. Výstižně líčí situace i atmosféru, je kontrastní, rytmicky rafinovaná. Zjevně trochu moc na orchestr Státní opery a dirigenta Jiřího Mikulu. Skutečné pianissimo jsme neslyšeli, dramatické vrcholy rovněž ne, jen neutrální uniformní mezzoforte (že orchestr svůj stín dokáže překonat, dokázal před časem ve Valkýře). Neprůrazný tenor s pokročilým vibratem, jaké má Jan Markvart, není rozhodně ten pravý pro roli Nera, stejně jako nepříjemně ostrý mezzosoprán Italky Adely Cossiové pro roli Rubrie. Lépe si vedla Zora Jehličková v roli zaklínačky hadů Asterie, ale s vypjatějšími místy zápasila i ona. Vladimir Chmelo coby křesťan Fanuel a Jurij Gorbunov jako mág Simon nepřekročili své možnosti.
Hrát a oživovat tedy Boitova Nerona? Na tuto otázku Státní opera odpověděla spíše záporně. Bez nápadu, bez dostatečné práce s orchestrem a přípravy vůbec, bez náležitého pěveckého obsazení obtížných rolí určitě ne.
