Takový černobílý koncert

Závěrečný program letošního Pražského jara poznamenaly nepředvídané okolnosti, ale asi to nebyl jediný důvod, proč koncert ve Smetanově síni působil rozpačitě. Ten nedělní alespoň určitě (jeho včerejší repríza festival definitivně uzavřela). Původně ohlášený dirigent Christoph Eschenbach odřekl a místo něho narychlo zaskočil Rakušan Hans Graf. Následovala i změna první části programu, takže místo opusu Wolfganga Rihma zazněly Debussyho symfonické skici Moře. Obsahová souvislost s Beethovenovou Devátou zůstala čistě nahodilá.

Hans Graf je zkušený dirigent, ale zázrak nesvedl. Jako naschvál den předtím hrál impresionistické skladby (byť ne přímo Debussyho) Oslo Philharmonic Orchestra. A pakliže je impresionismus především o zvukové koloristice, pak mezi kreací českého a norského orchestru byl rozdíl asi jako mezi černobílým a barevným televizorem.

Česká filharmonie umí bezesporu famózně zahrát Mou vlast nebo Mahlera, avšak nový šéfdirigent Zdeněk Mácal bude mít důvod k přemýšlení, jak pracovat s jednotlivými nástrojovými skupinami a dosáhnout podobně vytříbeného zvuku a barevných kouzel, jaká v sobotu dělali Norové. O tyhle nuance se Vladimir Ashkenazy tolik nestaral, což se v důsledku projevuje nejen na Debussym, ale i na Beethovenovi, který vyzněl jako fádní zvukový proud. Sólový kvartet se opět nepodařilo sestavit vyrovnaně, ale upřímně řečeno: kolikrát v minulých letech se Beethovenova Devátá opravdu výjimečně povedla?

Čas se zjevně nachýlil ke změně v dramaturgii těchto večerů.

Rakouský dirigent Hans Graf.

Dirigent Hans Graf.

Dirigent Hans Graf.