Pak se Olympic ponořil do roku 1967, kdy vydal Želvu. Odpichová píseň zvedla nahoru les mávajících rukou, snad všichni zpívali "když si někdo pokoj nedá, jak se vlastně želva hledá".
Kamery pořizovaly efektní záběry blaženého davu. Při vláčnějším songu Snad jsem to zavinil já se nad hlavami publika rozžaly zapalovače, zatímco Janda libozvučně sóloval na kytaru. Pak šéf kapely, který je v Olympiku jediným pamětníkem zakládající sestavy, poděkoval sponzorům. "Dnes je to taková doba, je to všechno jiný," dodal.
Jeden ze sponzorů věnoval čtyři sta triček, která se snášela na publikum. "Stále jich máte málo? Však ona ještě nějaká spadnou," říkal Janda a po písni Pták Rosomák si zažertoval: "Klidně si nás foťte, možná už tu dlouho nebudeme. Ale kamery nepoužívejte, to nemáme rádi. Mobily si můžete nechat zapnutý, stejně uslyšíte hovno!" Načež následovala křehká píseň Bon soir, mademoiselle Paris.
Vzpomínky plíživé
Při dlouhém vzpomínkovém koncertu bylo dost místa i na sólování bubeníka Milana Peroutky, baskytaristy Milana Brouma a klávesáka Jiřího Valenty, jimž pomáhali další dva muzikanti. Petr Janda nastoupil k sólům první. Lidé, kteří vyžadovali hlavně písničky, si občas nesouhlasně zapískali. Byli v menšině.
Po skladbě Kufr následovala pecka Vlak, co nikde nestaví, při které se kapela rozparádila. Milan Broum, druhý služebně nejstarší muž v kapele, napodoboval kachní krok Chucka Berryho, zatímco velké projekční plátno přinášelo "překvapivé" záběry na ubíhající koleje. S touto písní se Olympic dovezl k okénku hostů. Pavel Šváb s Pavlem Bobkem zazpívali anglicky Sealed With A Kiss, již kdysi Karel Gott natočil jako Oči barvy holubí.
Yvonne Přenosilová připomněla hit Roň slzy hlasem takřka stejně zvonivým jako v roce 1964. A sklidila obrovský aplaus. Pak se Olympic vrátil do nejslavnější éry. K bicím usedl malíř Jan Antonín Pacák, baskytary se chopil Pavel Chrastina a k mikrofonu se postavil kytarista Ladislav Klein.
Společně se současným Olympikem zahráli písně Vzpomínka plíživá a Z bílé černou, které si přes rozkolísané provedení zachovaly happeningový půvab šedesátých let. Hostující Petra Janů vrátila Olympic k pragmatičtějšímu rockovému zvuku v duetu Jedeme dál. A hala rockovala s kapelou.
A teď budou padesátiny...
"Viděli jste, jak je to všechno dávno, dávno," navázal Petr Janda na smutící píseň Dávno. Součástí koncertu byla i vzpomínka na nenávratně ztracené kolegy: rock'n'rollového krále Mikiho Volka, hráče na klávesy Miroslava Berku a bubeníka Petra Hejduka. Jejich tváře se míhaly na projekčním plátnu, zatímco Jandova kytara lyricky zpívala shůry. Kapelník přitom stál na efektní výsuvné plošině.
Po skladbě o sobectví, nazvané Já, Janda připomněl, že Olympic má na kontě 350 písniček. "Když se mě novináři ptají, kterou mám nejraději, říkám, že všechny jsou mé děti. Ale když mě přitlačí ke zdi, přiznám, že jsou to Otázky. Přijde je se mnou zpívat Lucie Bílá," uvedl Janda kolegyni z voliéry zlatých slavíků. Střídali se ve slokách a v duu vystřihli spolu s T-Mobile Arenou refrén: "Posečkej, lásko má, okamžik, vždyť svět je veliký otazník."
Nafukovací maketa zeměkoule, přepásaná nápisem "Olympic 40 let", se pomalu otáčela napravo u pódia, snad aby připomněla olympická turné v bývalém Sovětském svazu i v nynějších Spojených státech. Retrospektiva pokračovala písněmi Když ti svítí zelená, Jako za mlada, společně s lidmi si kapela dala Osmý den, impulzivní Dynamit nebo Okno mé lásky. K závěru se skoro tříhodinový koncertní kolos posunul hitem Dědečkův duch nebo nesmrtelným songem Dej mi víc své lásky.
Stačilo pár úderů do kytary a lidi spustili: "Vymyslel jsem spoustu nápadů..." "Je to za námi, byli jste skvělí," loučil se Petr Janda, když hala dozpívala. Šéf Olympiku věděl, že odchod nebude snadný. V zásobě měl přídavek Krásná neznámá, stejně jako Slzy tvý mámy nebo po neustálém vytleskávání Želvu, s níž Olympic své vzpomínání zahajoval. Padesátiny Olympiku, na které sem přijdou příště, považovali snad všichni za hotovou věc.
 Petr Janda během pražské koncertu skupiny Olympic. T-Mobile Arena, Praha, 26. října 2002. |
 Petr Janda během pražské koncertu skupiny Olympic. T-Mobile Arena, Praha, 26. října 2002. |
