Knižní interview s Václavem Konzalem podstatně posiluje již tak neortodoxní směřování edice Rozhovory, založené loni nakladatelstvím Portál. Vlivný německý kardinál Joseph Ratzinger, někdejší disident, dnes biskup Václav Malý a teolog, psycholog a kněz Tomáš Halík již byli v předchozích titulech edice zpovídáni, neuhýbají před palčivými otázkami soudobého katolictví a katolické církve, nicméně k jejím oficiálním strukturám nejsou v takové opozici jako Jan Konzal. Narodil se v roce 1935. Absolvoval dvě vysoké technické školy. V letech 1960-1963 byl vězněn za "podvracení republiky" ("V kriminále se mi ovšem svět klasické církve úplně rozsypal."). V roce 1968 se oženil, v roce 1972 byl tajně vysvěcen na kněze, o deset let později na biskupa. Argumentuje: "Žádný kánon nebrání tomu, aby měl někdo platně uzavřené manželství, a přitom byl vysvěcen na biskupa." Za komunismu se utvořivší podzemní struktura, tzv. skrytá církev, je nesnadným a bolavým tématem zdejšího církevního života, otevírá dalekosáhlé úvahy a bylo by věru nehorázné, kdybychom zde teď, v této souvislosti vyřkli nějaké hurá soudy. Interview s Konzalem však - a to již tvrdit lze - srozumitelně představuje jeden pól tohoto rozporného stavu. "Já si myslím, že klasická podoba církve vezme velice brzy za své... Výhledově si umím představit církev fungující na soukromém principu jako ve stoletích před Konstantinem," říká Konzal. Desítky jeho tvrzení mohou posloužit coby živina pro polemiky (a byly by - vedeny otevřeně - pro duchovní atmosféru společnosti stokrát důležitější než spory katolické církve s českými vládami!), ale chceme si všimnout skromnější skutečnosti - jak čtyřicetiletý Bob Fliedr rozhovor připravil a koho ta kniha osloví¨. Základní orientace v dané problematice je kladem nejen Fliedra, ale i dalších spoluautorů (Jana Jandourka, Jiřího Hanuše, Zdeňka Vyšohlída aj.), již v minulých letech vedli knižní rozhovory s českými církevními představiteli a mysliteli. Kéž by všichni ti, kteří zpovídají zpěváky, herce či politiky měli v daných oborech takové znalosti! Fliedr, jinak redaktor Lidových novin, je ovšem poněkud rozkmitán: otázky, v ni zachází až k zasvěceneckým náznakům a detailům ohledně skryté církve, kompenzuje opakem - "lidovými", popularizujícími dotazy (např. na Panenkův fotbalový dloubák v Bělehradě či na hokejisty v Naganu), anebo Konzala tlačí do role rozumbrady a věštce ("Které země budou velmocemi 21. století?"). Za dovysvětlenou by spíše stálo, jak se manželé Konzalovi dostali v roce 1982 do Iráku, sužovaného právě válkou se sousedním Íránem, neboť takový výjezd v té době nebyla maličkost; Konzal pouze sděluje některé postřehy ze Saddámova státu. Tajně vysvěcený biskup je prostořekým vypravěčem i mužem, který je vůči církevním strukturám zaťatý: společně to nejednou vydá na razantní prezentaci postoje, méně už na snesení přesvědčivých argumentů. To tvrdíme právě z nezaujaté pozice, kdy pro svůj úsudek potřebujeme získat především informace a jsme opatrní považovat za argument už sám postoj mluvčího. Žádná z těch výtek na adresu Zpovědi tajného biskupa však nechce zpochybnit, že v kontextu současné hojné produkce knižních interview jde o publikaci mimořádně zajímavou. Přestože se její téma může jevit jako velmi specifické, jedinou nutnou podmínkou četby je zájem o duchovní rozměr naší přítomnosti.
24. listopadu 1998
