Důvod? Aby se zamezilo diskriminaci herců na trhu práce kvůli jejich věku.
To vážně myslí vážně?
Především internet nemá hranice. Pokud příslušný údaj vymaže dejme tomu filmový server IMDb.com, najde si jej zájemce snadno jinde. A ti, kdo herce zaměstnávají, od produkcí po castingové agentury, mají přece vlastní profesní databáze, kde u každého jména stojí nejen datum narození, nýbrž také barva očí, znalost cizích jazyků či ochota popoběhnout před kamerou více než pět metrů.
Navíc možnost, že se za jménem na internetu objeví „rok narození – vymazáno na přání umělce“, učiní dotyčnému medvědí službu. Rozhodně se mu jako motivace bude přisuzovat spíše pokročilý alzheimer než pubertální ostych.
Americké herecké odbory slaví vítězství, jako by doopravdy věřily, že se dříve narozeným teď budou nabídky hrnout. Jenže kterým?
Třeba Judi Denchová oslavila osmdesátku už loni, nijak se tím netajila, a jen letos má na kontě pět titulů. Na druhou stranu Gabrielle Carterisová, která v čele hereckých organizací za nový zákon orodovala, zažila největší slávu v 90. letech ve středoškolské sáze Beverly Hills 90210, třebaže se i ve svých pětapadesáti často objevuje v různých seriálech – pokud právě neschůzuje.
Jistě, (nejen) Hollywood vzývá kult mládí, nadbíhá cílové skupině zadavatelů reklam, vyrábí předělávky klasiky s omlazenými postavami, solidních rolí pro dříve narozené ubývá. Ale to je trend, na kterém odbory, natož „výmaz“ data hercova narození nic nezmění.
Jedni v souvislosti s bizarním zákonem mluví o cenzuře internetu, druzí se mu smějí. Ale je tu ještě jedna stránka věci, která k smíchu není: totiž zvýhodnění jedné skupiny občanů proti jiným.
Obecně platí, že do „papírového“ stáří kohokoli z nás nikomu jinému nic není, neřkuli potenciálnímu zaměstnavateli. Ovšem existují profese, kde má věkové omezení svou logiku, těžko lze žádat od studia, aby roli rozdychtěné panenské Julie svěřilo vrásčité veteránce jen proto, aby se nevystavilo nařčení z diskriminace.
Hlavně však každý, kdo vstupuje do showbyznysu, musí prostě počítat s tím, že se stane předmětem veřejného zájmu. Leckdo ostatně po hvězdné dráze touží právě a pouze proto. Pokud není v médiích, jako by neexistoval; tak proč najednou tolik povyku kvůli jednomu nevinnému číslu? A jak k tomu přijdou všichni ostatní, jejichž portréty včetně životopisných dat jsou na internetu běžně k dohledání?
Když se kamarádčiny malé dcery dostaly poprvé k tabletu, „vygúglily“ si maminku, tatínka, strýčky a tety, vesměs lidi z mediální či umělecké branže. Pak zadaly jméno své babičky – a nic; ta báječná kuchařka, která je vodí ze školky a čte jim před spaním, na internetu není. Pro děti 21. století nepochopitelné, pro babičku úleva, alespoň nemusí žádat o úpravy.
Země svobody je velkovýrobou nesmyslných zákonů jednotlivých států proslulá, ovšem herecká nákaza se může šířit, sílit a nakonec vyústit třeba v absurdní nekrology typu: „V neznámém věku zemřel známý herec X. V roce Y hrál ve filmu Y, naposled se objevil roku Z v seriálu Z. Byl to báječný člověk, vzpomínají jeho přátelé.“
Určitě byl – ale kdo vlastně?
