Básník Miroslav Florian si na stará kolena pokazil jméno ódami na Husákův režim, ale právě tato díla mu pomohla v relativně nízkém věku do tehdejších učebnic. Ještě mladším učivem se za normalizace stal Jiří Žáček. Ten však v čítankách díky svým básnickým kvalitám zůstal i po změně režimu. Kromě něj dnes v Česku žije ještě pár spisovatelů, jejichž knihy neupadnou do zapomnění. Ještě však nelze odpovědně určit, kteří to jsou.
Se studentkou do kavárny
Zmíněný lyrik Florian dává v jedné ze svých básní jednoznačně přednost životu před literaturou. Vyhrožuje mládencům, že ti, kteří si večer nevyjdou s paní nebo slečnou, dostanou z jeho klasobraní nedostatečnou. Jiří Žáček komentuje svou přítomnost ve školních osnovách s otráveným nadhledem. V pointě konstatuje, že ho za to "študáci dají zastřelit".
Petr Šabach, který má pověst rebela revoltujícího proti autoritám, o své čítankovitosti nepíše. V soukromí však tvrdí, že býti učivem ho dost otravuje. Úplně jinak smýšlí Michal Viewegh, přirovnávaný kritikou pohrdlivě k Danu Hůlkovi nebo Lucii naší literatury. "Spisovatel dělá všechno, aby byl co nejznámější," říká, "a když se z něj stane školní látka, je to další stupeň na cestě ke slávě. Moc nevěřím autorům, kteří vykládají, že je to obtěžuje."
Žijící spisovatele pronásledují desítky studentek, které o nich píšou školní práce. Jedna přijela za Michalem až ze zapadlé východočeské vsi. Vzala si s sebou maminku v šátku. Michal pozval dívku do kavárny Slavia. Její matka zatím celou dobu hlídala před podnikem pro případ, že by si snad něco dovolil.
Seminární a diplomové práce jsou však těžko dostupné a učebnic o současné literatuře je jen minimum. Pokud se středoškolští profesoři rozhodnou nespokojit se u maturity pouhým výčtem jmen a názvů knih a seznamují studenty se současnými autory podrobněji, jsou odkázáni spíš sami na sebe.
Chrastítko pro batolata
Spisovatelé se nemají kde scházet. Jejich vzájemné vztahy jsou tak obtížněji zmapovatelné. Bývalo to jinak. V Hrabalově románu Proluky vystupuje sám autor jako literární postava. Vypravěčkou příběhu je jeho žena Pipsi. V jedné scéně spolu pozorují běžce na lyžích, jak proti sobě v boji o pozici používají neuvěřitelně nesportovní prostředky. Paní Pipsi žasne, ale její partner vysvětluje, že tohle ještě vůbec nic není. Je to prý jen "chrastítko pro batolata" proti rivalitě, kterou vůči sobě pociťují spisovatelé.
Příklad za mnoho jiných? Prózy Bohumila Hrabala nemohl ani cítit jeho kolega a sok Vladimír Körner, autor, podle jehož scénářů vznikly například filmy Pramen života nebo Údolí včel. Jakmile se v Klubu spisovatelů trochu podrousil, spustil: "Tak Bogan, jo? Bogan je ta vaše jednička? No to se máte čím chlubit!" Dokázal tím spolustolovníky otravovat celé hodiny. Chlubil se přitom i skutky, jež by si soudný člověk nechal spíš pro sebe. V šedesátých letech totiž pracoval jako dramaturg na Barrandově. Tou dobou se tam o zfilmování ucházel námět inspirovaný ranými povídkami Bohumila Hrabala. "To já jsem tam Boganovi celou dobu dusil ty jeho Skřivánky na niti," přiznával se Körner s úsměvem. Snad žertoval...
Sám trpěl nepochopitelným komplexem, že není členem Svazu spisovatelů. Přijímací procedura do tohoto pochybného spolku byla poměrně složitá. Uchazeč musel předložit nejméně dvě publikované knihy a k nim ještě doporučující dopis od člena svazu.
Mimochodem, básník Petr Skarlant takový list pro jednu šikovnou mladou básnířku zakončil zvoláním: "Všemi pěti údy hlasuji pro přijetí Dagmar Sedlické do Svazu spisovatelů!" Nakonec však své doporučení trochu přestylizoval.
Vladimír Körner už měl na kontě mnohem víc než dvě knihy, ale vedení svazu se pořád zdráhalo politicky nespolehlivého spisovatele vzít. Jednou však přece přišel jeho velký den: ocitl se mezi několika vyvolenými, které se oficiální organizace spisovatelů uráčila přijmout. Körner zářil. Pak však vysoký svazový funkcionář ve svém uvítacím projevu pronesl onu osudnou větu: "Nebudeme vítat s otevřenou náručí každého scenáristu."
Autor baladických a filozofických próz, velký zvěstovatel konce Körner si jeho slova vztáhl na sebe a zhroutil se mu svět. Přemístil se ze salonku Klubu spisovatelů do poloprázdného lokálu a zduněl se jako klokan. Po nějakém čase, čirou náhodou, si svým krhavým zrakem všiml mužíka nepříliš ztepilé postavy, který si jen odskočil něco koupit a čekal v dáli u pultu.
Vladimír Körner se náhle cítil hrozně sám, osamocený ve svém neštěstí a v nepřátelském prostředí plném dekretovaných spisovatelů, kde se moc nevyznal. Pozvedl láhev bílého vína a vyzval příchozího svým nářečím, navíc politicky nekorektně: "Hrbáču, pojď sem!" Mužík se na něj škaredě podíval. Byl to národní umělec a předseda Svazu spisovatelů Ivan Skála. Jinými slovy: Svaz spisovatelů české literatuře nechybí, Klub spisovatelů v prvním patře na Národní 11 v Praze ano. Na tom se shodují všichni zasvěcení.
Někteří spisovatelé klubové prostředí nemilovali. Například Bohumil Hrabal docházel pouze na ceremonie a dával přednost pivnici U Zlatého tygra. Dodnes se u stolu pod malými parohy schází jeho stolní společnost.
Sex, drogy a česká literatura
Karel Hynek Mácha prý chodil na noc z Litoměřic do Prahy, kde měl schůzku se svou Lori, a k ránu už zase spěchal do kanceláře. Realisté mají za to, že podobný výkon není v lidských silách. Pokud jde o básníkův milostný život, máme už k dispozici jeho deníky, kde je zaznamenána i choulostivá konkrétní poloha milenců.
Z literární historie a z četných memoárů známe příběh Vítězslava Nezvala a jeho nevzhledné a věrné ženy Fáfiny. Podrobně je popsán i jeho erotický vztah k Zachránkyni - druhořadé blonďaté herečce Lilly Hodačové.
Také o lásce humanistického intelektuála Karla Čapka k živočišné Olze Scheinpflugové byly popsány spousty papíru. Životy současných spisovatelů jsou bohaté na podobné události, lidé ani tisk je však nepřetřásají. Literáti jsou zcela zastíněni zpěvačkami, modelkami, politiky či sportovci. Poměrně spolehlivý pramen zpráv o jejich erotickém životě však představují jejich díla.
Už ve způsobu, jakým o něm v soukromí vyprávějí, existují velké rozdíly. Například Michal Viewegh je dnes už necelý rok podruhé šťastně ženatý. Přesto stále platí, že ho lákají přitažlivé dívky. O svých minulých dobrodružstvích rád vypravuje přátelům, ale v jeho podání tyto příběhy připomínají spíš galantní poezii a rafinovanou hru. Rozhodně v nich nepadne takřka jediný vulgarismus.
Iva Pekárková je z úplně jiného těsta. Jak sama uvádí, je "těžce podobojí", čímž se jí podstatně rozšiřuje prostor pro volbu partnera. Své avantýry líčí vrcholně naturalistickým způsobem, s touhou šokovat posluchače. O ničem jiném snad ani nemluví. Jejím nejmilejším tématem je překračování neuvěřitelných tabu. Když jí třeba přátelé referovali, že si její otec posteskl v novinách, jak nemůže číst erotické prózy své dcery, pamatuje totiž Ivu jako holčičku, a je tedy pro něj těžké představit si, co dělá s dospělými muži, komentovala to spisovatelka po svém. "Ale za to si může sám," prohlásila, "kdyby si býval řek... Já jsem byla v šestnácti docela divoká."
Je dost možné, že si to Iva vymyslela jako drsný žert. Ale její milenci ebenové pleti jsou už naprosto skuteční. "Hele, vona kecá," říkával na její hrdinské historky Michal Viewegh. Poté, co byl s touto autorkou vyslán jako zástupce českých spisovatelů na tchajwanský knižní veletrh, změnil poněkud názor.
Iva s Michalem se poprvé spatřili v suterénním bufetu v Senovážné ulici 4 v Praze. Asi pět vteřin poté, co byli představeni, začala spisovatelka bez varování podrobně líčit svou defloraci a přirovnala svou někdejší panenskou blánu pro její tuhost k podešvi. Prozaik zbledl, zrudl, zbledl opět a objednal si dvojité preso a minerálku, v níž si rozpustil šumivý acylpyrin a celaskon. Na dané téma nenašli ti dva dodnes společnou řeč.
Pravým protipólem Ivy Pekárkové, pokud jde o konverzační témata, je Halina Pawlowská. Je velice prudérní. V její společnosti se řeči o sexu nevedou.
Pokud jde o tvrdé drogy, není život českých autorů příliš barvitý. Koncem osmdesátých let ztratili komunisti nervy a pustili brněnského básníka Jana Skácela, aby si jel do Frankfurtu nad Mohanem převzít Cenu německých knihkupců. Na postceremoniálním rautu přistoupil k lyrickému Moravanovi velmistr řádu beatniků Lawrence Ferlinghetti.
"Kolik tak potřebujete?" chtěl vědět. "Jak prosím? Čeho?" nechápal Skácel. "No kolik potřebujete jointů na napsání jedné básničky?" "Takové věci my u nás ani nemáme." "A jak to teda, proboha, děláte?" "No," zamyslel se autor Dávného prosa, "tak my pijeme pivo, víno, rum... Můj přítel Oldřich Mikulášek napsal krásnou báseň Pivorumba."
Majitel knihkupectví City Light Books v San Francisku se pátravě zahleděl dovnitř své lebky. "A to taky jde," mávl po chvíli rukou a usmál se. Čeští spisovatelé však nejsou úplně bez zkušeností s drogami. Nejvíce by mohl vyprávět Jáchym Topol. Není to jeho zvláštnost, nýbrž generační záležitost.
Vdavky Ivy Pekárkové
Jsou však i chvíle, kdy se i takový bouřlivák jako Iva zatouží vdát a usadit. Podruhé to odskákal americký občan Raymond Johnson. Petr Šabach se ho kdysi zeptal: "Hele, proč ty se pořád tváříš, jako by ti někdo držel u hlavy pistoli?" Někteří lidé to vysvětlují právě tím sňatkem.
Aby Ivu s Raymondem oddali, měli si na obřad zjednat úředního tlumočníka z oficiálního seznamu. Nevěstě však bylo líto vyhodit pěkných pár tisíc, a tak přemluvila svého kamaráda žurnalistu, aby dělal tlumočníka a předstíral, že si v tom chvatu zapomněl doklady doma. Když se svatební výprava dostavila na tvrz v Roztokách u Prahy, vyzvala ceremoniářka ze všeho nejdřív "tlumočníka", aby si připravil kulaté razítko a následoval ji. Novinář kápl božskou.
"Tak to ne," vykřikla úřednice, "já jsem slečnu snoubenku varovala, že to bez tlumočníka nepůjde. To by klidně mohla říct partnerovi, ať se hezky obleče, ona že ho vezme na krásný zámeček na takový folklorní rituál, kde bude jeho úkolem jen kývat. A nebožák by se třeba až druhý den dozvěděl, že je ženatý." "Ale Raymond přece umí česky," zkusila zalhat Iva. "Tak? To já si ho musím vyzkoušet," prohlásila ceremoniářka a zeptala se složitým souvětím, jakou hudbu by si přál pan Johnson u obřadu slyšet. Raymond s na ni usmál, podal jí ruku a pravil: "Dobrý den." Zopakovala otázku a ženich prohlásil, tentokrát už rozčilen: "Já nechci žádný budha. Já chci ženit moje kamarádka Iva." Byl to jeho nejdelší souvislý projev v Česku. Vypadalo to, že ze svatby nebude nic. Nakonec se nad snoubenci ustrnul sám oddávající.
Málem sešlo i ze svatby Jiřího Žáčka. Když se se svou dívkou vydal ze strahovských kolejí dolů na úřad, mrzlo. Oběma to strašně klouzalo. Projevilo se to však u každého jinak. Básník ležel po cestě každou chvíli na zádech, zatímco nevěsta sjela pod kopec šusem. Když se konečně objevil, obvinila ho, že chtěl na poslední chvíli utéct. Pointa? Eva a Jiří Žáčkovi spolu žijí dodnes a mají spolu dvě dospělé děti.
Ani šťastné manželství však neochrání před pozdním milostným vzplanutím, snad jen padesátiletého prozaika Petra Šabacha, který takové věci odsuzuje. "Stoupni si před zrcadlo v trenýrkách a podívej se na sebe," doporučuje zamilovaným vrstevníkům. Kompromis našel Michal Viewegh. Taky už není žádný mladík. Začal tedy chodit do fitcentra.
Kdo je kdo?
Rozpoznáme mezi žijícími autory opravdového velikána, alespoň takového, na jakého se pasoval Milan Knížák mezi výtvarnými umělci? Zdaleka ne vždy. Ani jejich první nakladatelští redaktoři nepovažovali za zvláštní objev začínající autory, jejichž věhlas je v současnosti pozoruhodný. Vedoucí prozaické redakce Československého spisovatele Jan Adam obracel koncem osmdesátých let minulého století s despektem oči v sloup, když slyšel, že má na vrátnici Petra Šabacha. Za nesporný talent tehdy naopak považoval Vladimíra Provazníka, stavbyvedoucího z Ústí nad Labem, který skončil jako majitel velkoškrabárny brambor a vepřína.
Rovněž od Michala Viewegha si jeho tehdejší redaktor Petr Bílek, který dnes řídí redakci týdeníku Reflex, mnoho nesliboval. "Ten hoch by si zasloužil knihu jen kvůli tomu, co všechno pro to dělá," říkával ve fotelu Klubu spisovatelů. Jeho koněm byl Zdeněk Zapletal, lékárník z Holešova, který zabodoval především románem Půlnoční běžci. Šabachova a Vieweghova prvotina - Jak potopit Austrálii a Názory na vraždu - žádnou díru do světa neudělaly.
Existují vůbec autoři, kteří nabídli hned s prvním rukopisem novou kvalitu? Mezi mladými básnířkami určitě - například Sylva Fischerová či Svatava Antošová. V případě teplické rodačky Antošové pojali dokonce redaktoři podezření, že jde o podvrh a rukopis napsal a odeslal nějaký velký, umlčený surrealista, řekněme Vratislav Effenberger. Text byl však naštěstí pravý.
| Nezapomeňte na další autory |
| Maturanti by měli znát ještě jiné žijící české spisovatele, kteří se do našeho článku ke své radosti nevešli nebo se dostali pouze do připojeného kvízu. Z prozaiků to jsou především Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík a Jiří Kratochvil, z básníků Karel Šiktanc a Ivan Wernisch. |
Samostatnou kapitolou by byly "úspěchy" oficiálních spisovatelů Husákova a Jakešova režimu. Tituly se tenkrát plýtvalo, ale čtenářská obec nebrala laureáty příliš vážně. Situaci tak vystihoval vtip Vladimíra Jiránka, kde říká pán po příchodu domů: "Dneska jsem se seznámil s neznámým národním umělcem." Mohl to být klidně například Josef Rybák.
Ani v prvních letech našeho století neposkytuje literární věda zájemcům nezkreslený obraz současné českého písemnictví. Vladimír Křivánek, historik literatury a básník, který prezentuje žijící básníky i prozaiky ve svých přednáškách na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, říká: "Kdyby bylo po mém, nepsalo by se tolik o Halině Pawlowské a Báře Nesvadbové. Na druhé straně je neprávem opomíjen autor Vladimír Körner. Je jenom otázkou času, kdy se o něm začne zase mluvit. Je totiž vynikající."
|
Vyluštěte si kvíz |
|
1. Který něžný a pastelový lyrický básník měl k smrti rád ovarové koleno a byl navíc přeborníkem ve spaní na schůzích všeho druhu? |
|
Správné odpovědi |
 Michal Viewegh na autogramiádě své nové knihy Případ nevěrné Kláry. (10. dubna 2003) |
