Pamět prý Táborskému pomohli osvěžit Miloš Forman s Ivanem Passerem a v nočních telefonátech přes oceán také Jaromil Jireš, Věra Chytilová či Jiří Menzel. Pestré životní křižovatky zřejmě způsobily, že výsledkem není klasické memoárové čtení či něco na způsob profesního románu.
"Táborský ve své době patřil v tehdejším Zpravodajském filmu mezi autory vskutku špičkové, dodnes na něj kolegové vzpomínají," potvrzuje Marta Šímová z Krátkého filmu. Kniha ovšem nepředstavuje ani tak známého dokumentaristu a v Kanadě posléze filmového pedagoga, nýbrž především vypravěče "velkých" dějin prostřednictvím "malých" zábavných historek. "Chci vám povědět o tom, jaký měla moje babička smysl pro humor, co se událo na moskevském Bulváru vášní, jaké vtipy se vyprávějí o Toronťanech a proč je lepší chodit na golf než do kostela," slibuje ostatně v knize Táborský.
Nicméně filmu a jeho osobnostem věnuje alespoň řadu vzpomínek. Polemizuje například s autobiografií režiséra Otakara Vávry, prý "nejnudnějšího profesora, jakého jsme na FAMU měli" - že první rok pouze předčítal slovo od slova z knih teoretiků umění. Vypráví o cestách Jiřího Menzela do Kanady, kde dlouho psal dosud nerealizovaný scénář podle Škvoreckého Inženýra mrtvých duší.
Líčí vlastní bláznivou svatbu, která prý inspirovala Kohoutovu hru Taková láska i stejnojmenný film Jiřího Weisse. Popisuje svůj "první a poslední služební výlet" do Sovětského svazu s kameramanem Janem Špátou. A do dávných příhod často vkládá "odskočky do současnosti", v nichž glosuje privatizaci v "českém Kocourkově" či národní sklony k sebelítosti.
Předěl v Táborského životě znamenala srpnová okupace roku 1968 - spolu s kolegy točil tehdejší události pro západní televize, v listopadu využil nabídky NFB (Národní filmová rada Kanady) a ze šestiměsíční zámořské stáže se stal Táborského nový domov. "Do kabiny letadla jsme vzali peřinu, v níž byl zabalen jeden z našich pokladů - obraz Pohled na modrého svatého od Mikuláše Medka."
Z pohádky se brzy stala dřina; poznal prý, že na Západ je cesta dlouhá. Přednášel studentům o filmové tvorbě a současně se od nich doučoval angličtinu - ta jeho prý obsahovala archaismy "snad ještě z husitských válek". Po listopadu 1989 se Táborskému otevřela cesta k návratům do vlasti; jen v devadesátých letech tady vydal dva romány a dvě sbírky fejetonů, ze své povídkové variace na Erbenovy balady Černá kytice předčítal v pražské Ypsilonce, v Torontu zase vystavoval své obrazy a režíroval v tamním českém Novém divadle.
 Obrázek Václava Táborského nazvaný Kuňnakolech. |
 Žehlička podle Václava Táborského. |
 Václav Táborský s kameramanem Josefem Střechou při natáčení Zázračného hlavolamu v Novém městě nad Metují. |
 Václav Táborský: První dny emigrace trávíme s manželkou v těžké depresi. Jen se tváříme, jakoby nic. |
 Obal knihy Václava Táborského Paměti točomana. |
