Polský spisovatel Mariusz Szczygieł pro Magazín DNES:
Mým rodným městečkem Złotoryja v pohoří Sudety projel 21. srpna 1968 oddíl polského vojska, který pak překročil u Náchoda hranice a dojel do Hradce Králové.
Mí rodiče žehnali projíždějící vojsko znamením kříže.
Má teta postavila do okna svíce a obraz Matky Boží Čenstochovské, aby žehnala vojákům.
Naše sousedky házely na tanky květiny.
Sousedi tvrdili, že musíme v Československu zasáhnout, když prý to neuděláme, obsadí ho západní Němci.
Bylo vidět, že si vojáci s sebou vzali hodně střeliva. Připravovali se na nejhorší. Vojákům i obyvatelům bylo řečeno, že Němci ze západního Německa přijíždějí do Prahy jako turisté, ale ve skutečnosti jsou to diverzanti, kteří do Československa převážejí zbraně. Jsou jako pátá kolona za druhé světové války. Musíme sousedy bránit. Prostě – všichni očekávali, že Poláci budou v Hradci Králové bojovat snad s hitlerovci.
Když se vojsko v pozdním podzimu vracelo zpátky do Polska, obyvatelé doručovali důstojníkům dopisy. Například: "Ve jménu odborové organizace našeho podniku vám blahopřejeme k zmaření plánů imperialistických mocností."
Kromě dopisů dávali obyvatelé vojákům květiny.
Já o tom všem nevěděl.
Pátého září 1968 jsem dovršil teprve dva roky.
Až když mi bylo deset, zeptal jsem se otce, proč je jeden most ve Złotoryji puklý v půli a nesmí se po něm jezdit. "Propadl by se," řekl táta. "Zeslábl, když naše vojska jela na Československo, a už se neužívá." A vyprávěl mi, jak se s maminkou křižovali, jak teta vystavila hromnici, sousedky květiny a tak dále. Ve svých deseti letech jsem to bral jako zajímavost.
Když mi bylo třicet čtyři, poprvé v životě jsem překročil polsko-českou hranici. Brzo mě zaskočilo mnoho věcí. Také to, že když Češi píší o intervenci Varšavské smlouvy v roce 1968, vždy použijí označení "sovětská okupace". Téměř nikdy nezmiňují Polsko ani další země. Nedokázal jsem pochopit, proč se na nás nezlobí.
Jak jsou ušlechtilí, ti Češi, velkodušní, myslel jsem si s úctou.
V dalších letech jsem několikrát řekl svým českým známým, že je mi velice líto, že Polsko v osmašedesátém...
"Vlastně se vám musím jménem Poláků upřímně omluvit."
(Mým polským známým to líto nebylo, dokonce se divili, že vůbec o nějaké vině přemýšlím – ta věc přece s naší generací nemá nic společného.)
Třeba – napadlo mě – napíšu o Česku knihu a do ní omluvu. Například na místě, kde obvykle bývá motto.
Ano! Ta kniha bude takovým mým malým zadostiučiněním za to, co udělali Poláci po boku Sovětů.
A v rozhovorech budu říkat, povzbuzoval jsem se, že tou knihou se chci za Poláky omluvit.
"Co blbneš?" řekli mi čeští přátelé. "Poláci přece za nic nemůžou. Kdybychom dostali od Sovětů rozkaz vkročit do Polska my, taky bychom vás okupovali."
Čtěte ve čtvrtečním Magazínu DNES
Povídky Pavla Kohouta, Petra Šabacha a Věry Noskové o srpnu 1968 najdete ve čtvrtečním Magazínu DNES.
