Hana Wichterlová (1903 - 1990) pochází z Prostějova z rodiny továrníka Wichterleho, který vyráběl zemědělské stroje a svého času i automobily. V letech 1919 - 1925 se věnovala sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jana Štursy. Wichterlová nebyla jediná z ročníku, kdo se posléze prosadil ve výtvarném světě. Jejími spolužáky byli například Josef Wagner nebo Vincenc Makovský. Studia Wichterlová zakončila prací nazvanou Údiv, díky které se rázem dostala do popředí mezi českými moderními sochaři.
V druhé polovině dvacátých let přesídlila Hana Wichterlová do Paříže, kde vytvořila pět známých plastik: Stojící dívku, Torzo s vázou, Kompozici-Pomeranč, Podobiznu V. Makovského a Jdoucí. Za nejdůležitější sochu české meziválečné avantgardy je považována plastika Pupen, která spojuje autorčin zájem o přírodu s poznáním a pochopením dobového vývoje. Dílo Hany Wichterlové je také významně ovlivněno východní filozofií, o kterou se živě zajímala.
Ve čtyřicátých letech představila Wichterlová dvě důležitá díla: Černou hlavu a Vivekanandu a věnovala se veřejným zakázkám. V 60. a 70. letech se výtvarnice v mnoha aspektech vrátila k meziválečnému období. Zvláštní postavení můžeme přiřknout nedokončené figurální plastice Mahulena (1955 - 1990), která symbolizuje symbiózu stromu a ženského těla.
 Pohled do ateliéru sochařky |
