Jedno se uskupení Swedish House Mafia, které na sebe dokázalo strhnout pozornost příznivců taneční muziky i umělců jako Tinie Tempah, Usher nebo Pharell Williams, které napsalo několik hitů jako One, Save the World nebo Miami 2 Ibiza a stalo se třetím nejvýdělečnějším elektronickým projektem současnosti, musí nechat: dovede přitáhnout a strhnout dav.
I v pražské aréně, přestože ohlas u nás nemají zdaleka takový jako ve světě, bylo docela plno a atmosféra vybuchovala salvami nadšení. Jen těžko byste ale v současných halových produkcích našli lepší důkaz, že lidem stačí ke štěstí opravdu málo.
Byl bych nerad, kdyby tyto řádky vyzněly jako paušalizující plivání na elektronickou taneční hudbu a její fanoušky, protože jím být rozhodně nemají. Důkazů, že elektronickou muziku lze naživo předvádět smysluplně, jsou spousty. Dvě hodiny produkce populárního tria, které tvoří Steve Angello, Axwell a Sebastian Ingrosso, ale zanechaly velmi rozpačitý dojem, polarizovaný tím, jak dobře se většina lidí, kteří za vstup zaplatili od 1 290 do 2 990 korun, minimálně na oko bavila.
Za nemalou částku totiž kromě křepčení skutečně mohla jen pozorovat tři chlapíky, jak skáčou za obřím pultem, občas zmáčknou nějaké tlačítko a svéráznou švédskou angličtinou křičí do mikrofonu osvědčené taneční mantry jako "zvedněte všichni ruce nad hlavu".
Dobře, měli kolem sebe poměrně velkou viziuální produkci, která opravdu hodně blikala různými barvami a na kontě mají několik hitů, jejichž motivy a refrény z oblaku hudby, který zahaloval scénu, sem tam vykoukly. Občas taky do jejich produkce vyšlehly barevné ohně a kouře a ke konci mávali českou vlajkou nad hlavou. Ale nic jiného, co by odůvodnilo, proč obří předražené diskotéce říkají koncert a ježdění po štacích přezdívají turné, se prostě za celou dobu nestalo. A to není nic proti diskotékám.
Návod, jak si jejich vystoupení užít, byl skutečně ten nejprostší a jediný: co nejrychleji se nějakým z dostupných (a je jedno, zda legálních či ne) prostředků zrušit. A pak už si jen užívat stimulující rytmus, euforické plochy synťáků a to, že lidi kolem jsou na podobné vlně.
Ve srovnání s tím, co nabízejí halová představení jiných žánrů, to je pro hlubší zážitek z muziky skutečně žalostně málo. Protože tomu chyběla esence představení - něco představovat. "Koncert" Swedish House Mafia tak jenom ukázal, že za nablýskanou a trendy slupkou současné komerční elektronické hudby se i u těch nejúspěšnějších často skrývá jenom duté, hédonistické prázdno, k němuž se stejně dobře a s podobným efektem dopracujete po pěti rumech u jukeboxu v hospodě.