Nad všechen lesk trofejí je Draku "lidský rozměr", to, čemu bývalí i nynější členové říkají skvělá parta. A ta vydržela navzdory socialismu, normalizaci i kapitalismu, ať divadlo šéfovali Matoušek, Dvořák či Dražďáková celých padesát let, které Drak oslaví v sobotu.
"Nechceme žádnou vlajkoslávu ani ohňostroje, jen v sobotu pozveme všechny současné i bývalé členy, spolupracovníky a přátele a odpoledne se vypravíme do chrudimského Muzea loutkářských kultur, kde je expozice věnovaná drakovským loutkám. K jubileu také vydáme barevnou a výpravnou knihu, která mapuje vývoj loutek v divadle. V sobotu v 19 hodin pak v Draku začne galavečer, revue i mejdan," říká ředitelka divadla Jana Dražďáková.
Divadlem prošla řada režijních, hereckých a výtvarnických osobností od Jana Pilaře a Jana Bílka či Jarmilu Vlčkovou až po Pavlu Tomicovou či režiséra Jana Bornu, jenž pak zdomácněl v pražském Divadle v Dlouhé.
Měřítko kvality
"Když si vzpomínám na ty tři roky, které jsem měl to štěstí jít společně s Drakem, mohla by se mi vybavit revoluce ’89, kterou jsem tu prožil mezi slušnými lidmi, kteří nemuseli z jeviště odprošovat národ a sypat si popel na hlavu. Řeknu-li si Drak, vybaví se mi především něco, co pro mne ční nad vším uměním, vybaví se mi tři roky s lidmi, kteří mne přijali mezi sebe a dali mi okusit tvůrčí a lidskou vzájemnost, která ve mně zůstala jako měřítko, skrze které měřím kvalitu jakéhokoli tvůrčího kolektivu," uvedl Borna.
. Když se řekne Drak
|
Když se řekne Drak, tak se ví, že v Hradci, když se řekne Krofta, vybaví se mi Vyšohlíd, Brunner... S Drakem jsem si užila krásné chvíle, třeba při The Beatles, protože Drak má jazz, improvizaci a rytmus rád. 
I za starého režimu, nebo snad právě tehdy, kdy to bylo důležité, jsem Drak vnímal jako ostrov specifické, autonomní, nezávislé a osobité tvorby. A i dnes Draku tyhle rysy osobitosti, svéráznosti, jistého hledačství a vůle k experimentům zůstávají. 
Narodil jsem se roku 1951. Divadlo Drak jen sedm let po mně. Zestárnul jsem, ale Drak ne. Asi stojí na místě, kde tryská pramen živé vody. Pil jsem z toho pramene nádherných 18 let. A je to 18 let, co jsem z Draku z lásky odešel. Vím, že to zní paradoxně, ale bál jsem se jakési mumifikace, důchodové jistoty, která později přeroste v zatrpklost.Pádným důkazem je i to, že se v divadle nikdy nepodařilo založit buňku komunistické strany, i když se o to soudruzi urputně snažili. Navíc museli Drak pouštět do světa, vedle České filharmonie či Černého divadla to byl pro ně výstavní vývozní artikl v kulturním ranku. Divadlo hrálo v New Yorku, v Libčanech, v Sydney, Londýně, Mnichově i Miletíně.
"Je to neuvěřitelné, ale já pamatuju dokonce i doby, kdy se Drak ještě nejmenoval Drak. Ale už tenkrát - a vlastně už pár let předtím - to bylo dobré divadlo. A to, že je dobré dodnes, je ten malý zázrak, který mě vždy, když jsem přemýšlel o odchodu jinam, nakonec nechal tady. Když se ptám, kde se ten zázrak vzal, tak mě napadá jediné: Bylo to štěstí na správné lidi na správném místě, a přestože jejich cesta byla lemována úspěchy, které je mohly uspat na vavřínech, oni šli pořád dopředu," říká herec, režisér a skladatel Jiří Vyšohlíd.
Duch s koženou taškou
Lví zásluhu na tom má někdejší ředitel Jan Dvořák, který přivedl na jeviště technikáře Matěje Kopeckého a do divadla režiséra Josefa Kroftu, dnes jednu z největších autorit v českém i evropském alternativním divadelnictví. Díky Dvořákovi, tovaryši Josefa Skupy a patronu českých loutkářů, jemuž naslouchali v Evropě i v USA, vznikly legendární kusy Cirkus Unikum - dnes naposled, Faust, Těžká Barbora, Mauglí, Sněhová královna i slavná Prodaná nevěsta. Jan Dvořák zemřel předloni v osmdesáti letech.
"Změnilo se toho hodně, ale ten duch divadla, ten drakovskej duch, a to jsem moc rád, ten je tady pořád. Klape dřevákama, má přes rameno koženou tašku a jmenuje se Honza Dvořák," uvedl herec Václav Poul.
Ač mohou divadlo tížit jeho vyhlášené slavné éry, stále má vysoký umělecký nadstandard, obrovskou imaginaci, hravost, výsostné řemeslo a všestranné mladé herce od Jiřího Kohouta přes Pavlu Lustykovou po Petru Cicákovou, Filipa Humla či Redyho Vávru.
. Vladimír Just k padesátinám DrakuO Draku jsem věděl už od konce 60. let, ale zlom zájmu přerostlého v lásku až pábitelskou se datuje od triumfálního pražského zájezdu do Divadla S+H ve druhé polovině 70. let, v situaci marasmu a beznaděje, zevnitř rozkládaného Činoheráku, Zábradlí i Semaforu, najednou doprostřed apatické a rezignované Prahy vhodili hraví šílenci z Hradce pumu, vedle brněnských Provázků a dvou tří dalších výjimek to bylo tenkrát něco z jiného světa, něco jedinečného, neuvěřitelného, úžasného, to nebyl zájezd, to bylo zjevení, marnotratný gejzír a řetězový výbuch nápadů, fantazie, humoru, který byl možný jenom "teď a tady" a jenom na divadle. Rachejtle, jež osvítily pražskou oblohu, se jmenovaly Popelka, Šípková Růženka a Jak se Petruška ženil, taky Enšpígl a Faust, to totální vytržení loutek a maňasů z iluzivního jevištního rámce bylo zároveň i vytržením z rámce normalizační šedi a konvencí všeho druhu včetně rozdělené dětské a dospělé divácké adresy. Pak už jsem byl doživotně chycen, už jsem si to všechno vyhledával v Hradci i na festivalech sám a nečekal, až mě to přivezou před barák, ty další zastávky po cestě za chvilkovým štěstím uprostřed normalizačního neštěstí se jmenovaly Těžká Barbora, Osvobozené divadlo V+W, Zlatovláska a dva z absolutních vrcholů českého divadla 80. let - Píseň života a samozřejmě Smetanova a Vyšohlídova Prodaná nevěsta. |
Jedním z posledních počinů je generační trilogie režiséra Jakuba Krofty pro mládež v přecitlivělém věku puberty - Alenka zamilovaná, Tajný deník Adriana Molea a Carmen 20:07, nebývale otevřená bez jakýchkoliv příkras a manýr.
Kritik Vladimír Just si nejvíce cení drakovských 70. a 80. let. "Pořád je to ale všechno malý zázrak, pořád je to účinné sérum proti seriálovosti konzumu popkultury i poppolitiky, která nás válcuje sice jinak než bolševik, ale přesto válcuje, jenže o to víc nás naštěstí jako ten bolševik vyhání do divadel typu Drak," poznamenal teatrolog.
Umělecký šéf Josef Krofta, stále ve výtečně formě, se vzpomínkám brání: "Stejně si nic nepamatuju! Radši dám gratulaci: Draku, nenech si i v další padesátce mluvit do toho, co chceš dělat. Ani od politiků, ani od sponzorů, o kriticích ani nemluvím. Budou-li ti předkládat pannu, neber každou. Vybíravý buď i k rytířům, kteří se ti postaví k souboji. Buď na své publikum nemilosrdně náročný. Jsi přece Drak, ne Dáda! A hlavně, aby tě i dál provázela láska a úcta k dětem, vzdor tomu, že jsou někdy nesnesitelné a musíš kvůli nim vstávat brzy."
. Historie divadla1958 Založeno Východočeské loutkové divadlo, ředitel Vladimír Matoušek sestavuje soubor z nadějných osobností (Mirka Kostřábová, Jan Pilař, Matěj Kopecký, František Vítek, Věra Říčařová). Spojuje je nespokojenost se stavem loutkářství, odbojnost a tvůrčí opozice provází Drak dodnes. |
