Před dvěma lety byl Stín jedním z největších překvapení domácí hudební scény – v Krobové se objevila zcela autentická autorka i interpretka na pomezí písničkářství a šansonu. Její album bylo navíc mimořádně zajímavě instrumentováno – zpěvaččin klavír a akordeon doplnilo violoncello Vojtěcha Havla a bezpražcová baskytara Oty Sukovského. Jména těchto spoluhráčů už bohužel na novince nenajdeme.
Sylvie Krobová: Svět podivínů (videoklip)
To ale neznamená, že by se snad Krobová rozhodla pro mainstreamovou instrumentaci: naopak, ve dvojici s Tomášem Alferim si prohazují klavír a akordeon, což není zase tak úplně běžný souzvuk, jak by se mohlo na první pohled zdát. Obsazení pak také umožňuje dvojici zdvojování instrumentů, jak vidíme u dvou akordeonů v titulní písni nebo u dvou klavírů v minimalistické "téměř stěně" Prám.
Vesměs hudebně jaksi "rozmáchlé" a romantické skladby stejně jako na debutu připomínají ruské kořeny Sylvie Krobové (ty jsou bezpochyby i "sudičkami" jejího vokálního projevu, ve kterém je spousta patosu; ten je ale v písních tohoto typu zcela na místě, a navíc uvěřitelný).
Sylvie Krobová: Plátek z růží (živě)
Zpěvaččiny texty jsou vlastně souborem absolutně lyrických básní (v tom se Krobová odlišuje od typických šansoniérek - "vypravěček příběhů"), ve kterých hraje podstatnou roli zvukomalba, snaha udržet všechny tři složky písně – hudbu, text i interpretaci – jako nedělitelné, jako "z jednoho kusu". A totéž vlastně platí i pro celé album, které si nese souvislou atmosféru od začátku do konce.
Za ten ovšem musíme považovat titulní skladbu Svět podivínů. Zcela závěrečná "audiofonní commedia dell´ arte" Tři v tom stojí totiž naopak zcela mimo kontext alba, je jakýmsi bonusem, který by možná mohl být zajímavý scénicky, ale na pouhé nahrávce neobstojí, byť zřejmě měl být jakýmsi odlehčením po předchozí dávce emocí. Ale proč za každou cenu odlehčovat? Proč je v sobě nenechat pozvolna doznít?
Sylvie Krobová: Svět podivínů
Vyd. Black Point, čas 51:21
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
