V Pninovi Nabokov svérázným způsobem navazuje na angloamerickou tradici univerzitního románu neboli campus novel, již založil - v rámci hnutí rozhněvaných mladých mužů 50. a 60. let - Brit Kingsley Amis. Jeho Šťastný Jim patřil mezi směšnohrdinské postavy, jež si na akademické půdě snaží zachovat pocit vlastní důstojnosti. Nabokov není jediným umělcem, který na tuto linii plodně navazuje - originální variaci na univerzitní román vytvořil u nás dosud neuvedeným titulem Nový život americký spisovatel židovského původu Bernard Malamud, který patrně díky své pozici částečného outsidera předvedl ještě větší stupeň ironie, sžíravosti a cynismu než jeho "klasičtí" předchůdci. Ve srovnání s ním je Nabokovův humor mnohem shovívavější, ačkoli se tu setkáváme se všemi typickými elementy, jakými jsou neschopný vedoucí katedry či učené debaty o ničem. Pro názornost nelze neocitovat alespoň jednu pasáž: "Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností jako nějakým velkolepým vrcholem a mocnými výpady zdravého zednářského humoru odrážel všechny pokusy vlákat ho do rafinovanosti parlevú."
Nabokov ovšem dokáže stejně dokonale jako prostředí provinční univerzity přiblížit atmosféru obyčejného amerického městečka - jak se kdysi vyjádřil jistý kritik, trávníky, domy a ulice tu čtenář nejen vidí, ale přímo cítí. Nejameričtější je nicméně závěr románu. Pnin se nedá pokořit svým dřívějším sokem v lásce a nynějším sokem univerzitním v jedné osobě a jede v plně naloženém autě dál. Třebaže neví, kam směřuje, potvrzuje tak plně americkou myšlenku mobility a dalších nečekaných příležitostí, které člověku kynou za novými horizonty. Pokud tedy Kamila Chlupáčová označuje literární fakt, že se Pnin o pět let později ocitá v mnohem komplikovanějším díle Bledý oheň ve vedoucí funkci na jiné univerzitě za "zázrak", lze tu s ní přátelsky polemizovat.
Co se vypravěčských metod týče, Pnin výborně ilustruje, kterak v jednom díle snoubit dědictví úsměvného Marka Twaina se sofistikovaností a řemeslnými finesami Henryho Jamese. Do značné míry to je dáno volbou hrdiny - Pnin není z rodu perverzních prokletců, jaké známe z Lolity či Zoufalství. Jeho identita není zeslabena nezdravě bujnou fantazií a - navzdory emigraci - ani moderním rozmělněným světem. Na straně druhé však mistr Nabokov hýří odbočkami, zákruty a vedlejšími uličkami, aniž tím narušil napětí nebo vzrušení z příběhu, a nejednou i předjímá události či promlouvá ke čtenáři (viz věta "Nyní je na čase prozradit jedno tajemství"). Navíc tu nad jeho oblíbeným principem zdvojení, dvojníků a dvojakosti jakoby převládá - zcela v duchu "pninovského dilematu" - číslo tři. Kupříkladu nespavost hrdinovi podsouvá "touhu po třetím boku" a epizodu s Lizou on sám vnímá "troj- osobně" - zde neškodí podotknout, že Nabokov byl v podstatě trilingvální. Hra s jazykem tu ovšem nikdy nepřerůstá v samoúčelnou sterilitu literatury odtržené od života. Koneckonců i Pnin studuje se stejnou horlivostí jak objemné svazky vypůjčené z knihovny, tak jízdní řády v naději, že jsou platné.
Co dodat na závěr takového chvalozpěvu? Snad jen to, že Pnin může být skvělým zážitkem nejen pro skalní nabokovce, ale též pro ty, kteří se náročnějších autorů bojí. Kdo touží po zasvěcení do světa rafinovaných vypravěčských technik, lepší příležitosti se sotva dočká.
|
Vladimir Nabokov: Pnin |
|
Překlad Pavel Dominik, doslov Kamila Chlupáčová. |
|
Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2001, 184 stran, náklad neuveden, cena 219 korun |
