Doporučujeme

Svěrák: Hlavní je mít vodu, kyslík a jídlo

  • 8
Do kin se vrací Jízda. Letní příběh s hity skupiny Buty o dvou klucích a stopařce v mazdě, které v roce 1994 hráli Jakub Špaček, Radek Pastrňák a Anna Geislerová, režíroval Jan Svěrák. "Takový film bych ještě někdy natočil rád," říká.

Proč vracíte Jízdu do kin?
S tím nápadem přišel distributor Jan Jíra. Navrhl obnovenou premiéru po deseti letech, jen pár kopií. Proč ne? Ví, co dělá. Jízda je pro mladé, a ti byli před deseti lety dětmi. Skupina Buty pořád letí, Anně Geislerové to pořád sluší a to, o čem Jízda vypráví, snad platí i dneska.

Změnil jste něco v původní verzi?
Neměli jsme co přidat. Tehdy jsme nepoužili jednu nebo jednu a půl scény, a ty byly zbytečné. Nic nezbylo. Mohl se vylepšit zvuk, ale pak by nešel dohromady s náladou filmu, s prošlým materiálem vypáleným sluníčkem a politým pivem.

Takže se Jízda nevrací proto, že by byla podceněná, málo hraná?
Určitě ne, tenkrát ji vidělo 250 tisíc lidí, když jich teď přijde deset dvacet tisíc, budu rád.

Proč oprašujete Jízdu, a ne třeba Akumulátora 1?
Akumulátor není generační záležitost. Jízda už tenkrát oslovila lidi kolem osmnácti, líčili mi, jak v jejím duchu vyrazili na výlet, jen místo mazdy uřízli střechu u trabanta.

Co když někdo řekne, že si hrajete na klasika, který místo nových filmů dělá retrospektivy?
To mě vážně netrápí. Mělo by mě to trápit? Pravidla hry si určuju já.

Nenatočíte Jízdu 2?
Takový film bych ještě někdy natočil moc rád. Jízdě nahrály okolnosti, byli jsme s kameramanem Františkem A. Brabcem unavení po náročném, poctivém Akumulátorovi, takže jsme jako terapii potřebovali něco lehkého, pro radost. Podobná "léčba Jízdou" se může opakovat.

Necítíte se na to trochu stár?
Někdy se cítím stár, ale když si uvědomím, kolik mi je, přejde mě to.

Chodíte často do kina?
To ne, vyčerpám se vždy od října do února, kdy jako člen evropské i americké akademie musím vidět z každé várky tak čtyřicet kousků. V té době mívám chřipku, dívám se z postele, nadávám a horečka mi stoupá. Padá na mě marnost, co se vlastně ještě dá točit, vše se mi zdá předvídatelné, způsob vyprávění jako by se dostal do jednoho cyklu.

Zrušil jste natáčení Vratných lahví. Proč?
Do novin jsem řekl tři věty, o čem to bude. Zjistil jsem, že je v nich všechno, takže už nemám důvod ten film točit.

To jste nevěděl dřív?
Sešlo se tu víc faktorů. Objednal jsem si u tatínka scénář komedie a zdálo se mi, že to není taková sranda, aby se obešla bez hlubších tónů. Chtěl jsem příběh buď vtipný, nebo takový jako Kolja, kde se prostřednictvím humoru sděluje vážnější téma. To se prostě nepovedlo. Navíc po půl roce shánění peněz, ponižování a doprošování jsem byl úplně vyčerpaný. Šlo o levný český projekt, bez vyplňování žádostí o evropskou podporu, přesto jsem musel poklekat. A poslední důvod byla potřeba nebezpečí, překvapení, látky, s níž se můžu utkat, která mě může sežrat. Tady jsem výzvu - Dokážu to? - necítil.

Hodně filmařů oželí své plány, ale říci to otci je asi horší?
Buď naší společné dílně odzvonilo, a pak tomu tak mělo být, nebo spolu ještě něco uděláme. To by bylo hezké. Jistěže je to bolestivější uvnitř rodiny, ale už o tom spolu normálně mluvíme. Mrzí mě, že jsem to rozhodnutí dlouho odkládal, věděl jsem, že mu tím ublížím. Na druhou stranu film, o kterém jsem nebyl přesvědčen, by mu mohl ublížit víc. My jsme se s tátou dohodli, že se na Vratné lahve po roce znovu podíváme a uvidíme, jestli je možné přepsat je tak, abych změnil názor.

Kdekdo točí kdeco a netrápí se. Vy si slabší film nemůžete dovolit?
Já jsem líný. Abych se donutil pracovat, musím tomu filmu hodně věřit a vědět, že ho nemůže udělat nikdo jiný. Proto jsem odmítal americké scénáře. Točit film za filmem má sice výhodu, že si jako malíř uchováváte lehký tah štětcem, což byl případ Jízdy, kdežto po delší přestávce začínáte úplně od začátku. Přesto mi to nestojí zato obětovat dva roky filmu, který pro mě není zásadní událostí. Dva roky života, to musí být vztah. Co vztah - vášeň!

I s tím rizikem, že už třeba nikdy nic nenatočíte?
I s ním. Nevím sice, co bych dělal, ale aspoň si to rozhoduji sám.

Co vlastně děláte, když neděláte?
Dokončuji dokument Tatínek aneb Mramorizace Zdeňka Svěráka, na podzim půjde na video, DVD a možná do některých kin. Jinak jako každý režisér hledám, co bych mohl dělat dál. Což obnáší pravidelné střídání vln: naději, že tohle bude ono, pak čtení, kdy se člověk těší - Ano, to mi voní - a odpouští slabší místa, a nakonec shrnutí - další Ne.

Proč hledáte ve filmu výzvu?
To je snad povinností umělce, posouvat hranice, tlačit na vžitá klišé.

Zažil jste ten pocit aspoň jednou?
Ano. U Jízdy.

A u zahraničních kolegů?
V Pulp Fiction mě potěšil závan zdravého vzduchu, nebylo to sice úplně nové, ale sakra jinak! Lars von Trier se o to aspoň snaží. U jeho filmů si uvědomíte, že pravidla stanovuje tvůrce. To může být inspirující i pro život, nenechat si diktovat pravidla. V tom má umění smysl.

Jinak snad není umění důležité?
Jinak je důležité mít vodu, kyslík a jídlo.

, ,