Před dvěma lety vydal Per Olov Enquist (1934), autor biografie Knuta Hamsuna či románu Kniha o Blanche a Marii, své paměti Jiný život. Staly se bestsellerem i díky otevřenosti, s níž autor popisuje svá traumata. V češtině vyjdou počátkem příštího roku.
Své paměti jste nazval Jiný život. V čem je jiný?
Obsahuje tolik různých životů. První třetina knihy pojednává o dětství plném neviny - a ta poslední... Když jsem ji psal, ptal jsem se sám sebe, proč všechno dopadlo tak špatně, když to začalo tak dobře.
Špatně? Jste přece mezinárodně uznávaný spisovatel, dramatik...
Deset let jsem žil v zajetí démona alkoholu. Celá osmdesátá léta až do roku 1990. Považuju za životní úspěch, že jsem ten rok přežil.
Těsně před tím, v listopadu roku 1989, jste byl v Praze. Jaká byla sametová revoluce v alkoholovém opojení?
Viděl jsem statisíce lidí na Václavském náměstí a měl před sebou spoustu úkolů. Místo toho jsem šel domů a vypil dvě láhve vína. Byl jsem ve středu světa - ale nic jsem z něho neviděl.
Co vám tehdy pomohlo?
Když jsem se potřetí dostal do léčebny, začal jsem po nocích psát román Knihovna kapitána Nema. Myslím, že mi to zachránilo život. Od té doby, což je už dvacet let, jsem neměl ani kapku alkoholu. A napsal jsem šest románů, čtyři divadelní hry a jedny paměti. Není moc obvyklé, aby někdo popsal spirálu vedoucí na dno tak, jak jsem to udělal já.
Jste v knize upřímný?
Absolutně. Napsal jsem vše tak, jak bylo. Jsem po třetí ženatý a neúspěchy nesvádím na svoje manželky. Nechávám je na pokoji, proto se jim tahle kniha líbí. Ve Švédsku kniha vzbudila rozruch, prodalo se přes dvě stě tisíc výtisků.
Píšete o sobě ve třetí osobě - usilujete o odstup?
Začal jsem psát v první osobě, ale pak jsem zjistil, že jsem se držel zpátky. S třetí osobou bylo všechno jednodušší. Díval jsem se na sebe jako na románovou postavu, která mě fascinovala. Tahle forma se ukázala být pravdivější, ostřejší a zlejší.
Vyrůstal jste v malé vesnici na severu Švédska, v kraji, odkud pochází například Stieg Larsson. Čím to, že se tam daří spisovatelům?
Västerbotten je kraj vypravěčů a hustota spisovatelů je jeho velký trumf. Když jsme vstoupili do Evropské unie, dostali jsme grant na pamětní destičky slavných rodáků. A to tam žije jen osmdesát obyvatel! Lidé tam často uzavírají sňatky v příbuzenstvu, a výsledkem jsou buď poloviční idioti - nebo spisovatelé. Někdy mezi nimi není rozdíl.
Byl jste jako jedináček. Netrpěl jste samotou?
Naopak. Jako jedináček nevíte, co znamená mít kamarády - takže vám nikdy nemůžou chybět. Také jsem nevěděl, co to je mít otce. Umřel, když mi bylo šest měsíců - a ani on mi nechyběl, i když o něm mám v pamětech jednu kapitolu. Navíc mé dětství silně formovala přísná náboženská výchova: bylo to doba plná zákazů. Nesměli jsme chodit do kina, do divadla, hrát karty a ani se dotknout alkoholu. A přitom na tak izolovaném místě, hluboko v lesích, bylo pivo něco tak představitelného jako cesta na Měsíc.
V pamětech vzpomínáte i na legendárního režiséra Ingmara Bergmana. Jak si ho pamatujete?
Bergmana jsem znal dobře až na sklonku jeho života, těch posledních patnáct let, kdy jsme spolu pracovali. A v té době to byl klidný, zábavný společník. Vynervovaného jsem ho zažil vlastně jen při přípravách inscenací, třeba Obrázkářů. Měl strach, jak to dopadne. Každý den jsme spolu mluvili několik hodin telefonicky i osobně.
Často vás inspirují osudy slavných osobností. Přijdou vám osudy obyčejných lidí příliš obyčejné?
O známých postavách jsem psal v divadelních hrách a ve filmu, pro mé romány to neplatí. Vždyť jsem napsal tlustý román o kladiváři, který podváděl. A dvě knížky z vesničky, odkud pocházím. Vlastně jsem psal docela obyčejném člověku, totiž sám o sobě.
Ale často jsou protagonisté umělci, v Návštěvě osobního lékaře se intelektuál podílí i na vládě. Je to dobrý nápad?
Poznal jsem spoustu politiků, angažoval se v politických debatách, skoro celý život píšu politické články do novin. Polevil jsem až teď, k stáru, kdy před sebou mám omezený počet slov a trpělivěji snáším lidskou blbost. Ale stále věřím na smysl angažování se.
Začínal jste jako sportovec, skokem do výšky. Neovlivnila ta soutěživost vaši literaturu?
Získal jsem cit pro rytmus, naučil se nikdy nevzdávat. Kromě toho jsem pochopil, že skákat do výšky představuje stejnou samotu jako psát romány.
