Z trojlístku mezinárodně známých a ceněných českých režisérů se Zeman karlovarské pocty nedožil a Forman už ji má. Teď konečně přišla řada na muže, kterému přezdívají alchymista surrealismu, na jehož natáčení se s úctou jezdí dívat lidé až z Japonska a kterého list The New Yorker nazval géniem.
Krása nesmyslu
Francouzi o něm a jeho ženě natočili dokument Chiméry Jana a Evy Švankmajerových, Britové animovanou miniaturu v režisérově duchu Kabinet Jana Švankmajera. Co chvíli někde ve světě pořádají jeho výstavu či retrospektivu. Sám filmař, který v září oslaví pětasedmdesátku, pocty nevyhledává.
Raději točí. Právě pracuje na snímku s názvem Přežít svůj život (teorie a praxe). Má to být "psychoanalytická komedie o groteskním hrdinovi, jehož hlavním příznakem je strach ze života i z toho, co neuvědoměle prožil"; vzniká na základě snu, který se režisérovi zdál "na pokračování" a jejž si zaznamenával.
Že z toho člověk není moudrý? Což teprve z popisu děje, který začíná následovně: "Evžen žije dvojí život. Jeden reálný a jeden ve snech. V reálném má manželku Miladu, ve snovém mladou milenku Evženii. Ve snu vystupuje, kromě krásné Evženie a jejího syna Petříčka, babizna hrozící, že nesmí Evženii ublížit.
V dalším snu se zjeví jakýsi Milan: tvrdí, že je mužem Evženie, otcem Petříčka, a snaží se Evžena vydírat. Evžen čeká s Evženií dítě. Milada podezírá Evžena z nevěry. Pronikne do jeho snu..."
Jestliže to na pohled nedává smysl, je vše v pořádku; takhle tvoří Švankmajer. Když točil minulý film Šílení, kde sloužil blázinec jako podobenství, netušili ani herci, kdo z hrdinů je duševně chorý a kdo ne. Pokud se zeptali, smál se – je na divákovi, aby rozhodl.
"Výsledek si neumím představit," říkal Pavel Liška. Jan Tříska shrnul účinek hotového filmu jako "ránu palicí do hlavy". Šílení se promítali na všech světadílech; leckde provokovali, ale to má Švankmajer rád. "Filmů, které nenabízejí myšlenku ani pobouření, už je dost," fandí mu Tříska.
Martin Huba zase o Švankmajerovi říká, že působí jako andílek, ale v očích má ďábla hříchu: "A hřích, co si budeme povídat, je
přitažlivý."
Faustovský pokušitel
Příští hříšný pokušitel dostal v osmi letech loutkové divadlo: jeho nejoblíbenější hračka předurčila jeho dráhu. Už při studiu loutkářské katedry DAMU spojoval loutky s herci, což je typické třeba pro jeho Lekci Faust. Faustovský motiv ho provází od první zkušenosti s filmem: coby loutkoherce v Radokově snímku Johannes doktor Faust.
Jeho již zesnulá manželka se podílela na výtvarné stránce jeho děl od krátkých k pozdějším celovečerním Něco z Alenky či Spiklenci slasti. S výjimkou krátké éry v Semaforu a Laterně magice působil na volné noze, což za komunistické éry zavánělo podezřelou existencí – navíc u člena surrealistické skupiny. Když za normalizace nesměl točit, živil se jako trikař na filmech jiných, ale za hranicemi už o něm dobře věděli.
Počátkem 90. let s producentem Jaromírem Kallistou založil v Knovízu studio, v němž "podomácku" vyrobili takové skvosty jako Otesánka, který roku 2002 porazil Tmavomodrý svět v bitvě o Českého lva. Byl to triumf, ale režisér prohlásil, že ceny by se měly rozdávat až s odstupem století, kdy už akademici mají jistotu, "že se nesekli".
Kromě autorských filmů natočil třeba videoklip k písni Petera Gabriela Sledgehammer; nesnáší jen reklamy. "Točit reklamu je stejná kolaborace, jako když někteří kolegové dělali oslavné filmy o straně a vládě; kupodivu mladí to tak necítí," říká.
Zato filmové strašení, v němž je mistrem stejně jako v říši snů, bere pod ochranu. A na otázku, proč se horor pokládá za pokleslý žánr, odpovídá: "Protože pokleslá je většina hororových filmů. Těch, co horor dovedou povýšit jako Hitchcock, je velice málo." Švankmajer to dovede taky.
