"Ale i já se nechávám překvapovat," přiznává. Pro svůj nový film Přežít svůj život (teorie a praxe) zvolil totiž naprosto unikátní metodu, jakou ještě nikdo na světě nezkusil. Vzdor armádě mladých u monitorů - další vedle spí před noční směnou - nejde o počítačovou animaci.
Ani o hraný film, byť všude leží fotografie herců, hlavně Václava Helšuse. Na stěnách visí série nákresů sloužící studentům k orientaci: bizarní "komiks", z nějž přechází zrak. A režisér shrnuje základní princip: ve filmu "hrají" fotografie herců, jež se vystřihnou a animují pod kamerou jako třeba papírkový večerníček.
Rozhovor: Ceny umělce nedělajíŠvankmajer převzal v Karlových Varech Křišťálový glóbus |
"Je to složité, protože upovídané," líčí Švankamjer. Herci nejprve namluvili slabiky a samohlásky, jejich výrazy a pohyby se při tom nafotily a uložily do počítače, odkud se vybírají příslušné fáze; vytištěné a vystřižené pak putují pod kameru pro tradiční ruční animaci.
"I já jsem na fotce animovaný," ukazuje režisér, jak mluví v úvodu filmu. Chybí-li něco, vezme si animátor Helšusův oblek, nutný detail se dofotí, hlavy vymění. "Tak škrtily Helšuse i moje ruce," směje se.
Aby to bylo ještě složitější, v některých záběrech herci hrají opravdu naživo, ale jen výsekem tváře. Společně se vůbec nepotkali, každý namluvil svůj part sólo a do kamery. Jsou barevní na rozdíl od černobílého pozadí, jež vzniklo buď koláží bytů známých, nebo se v domku postavilo - ale opět "nehraje" pravé prostředí, nýbrž jeho fotografie.
"Původně jsem to vymyslel, protože jsme měli málo peněz. Řekl jsem si - ušetříme na hercích, honorářích, stravě, dopravě. Jenže jsme museli koupit počítače a najmout lidi," ukazuje režisér studenty z Česka, Japonska, Francie, Turecka, Holandska a Nového Zélandu.
Míru stylizace hledá se zkušenou animátorkou večerníčků; těžko se všechny prvky sladí. Hrdina psychoanalytické komedie žije totiž dvojí život: reálný, v němž má manželku, jež ho podezírá z nevěry, a snový, ve kterém s milenkou čeká dítě. Sny si nechává vykládat, tudíž film obsahuje i obrazy na pověstné lenošce legendy psychoanalýzy Freuda a Junga, kteří z fotografií vstupují do hry "jako živí", smějí se či tleskají.
Jak si nezvyklou metodu zkouší, objevuje její další možnosti, jež hraný film neumí, od proměn lidských hlav ve zvířecí až po rozličné symboly. "Dává šanci pustit si fantazii úplně na špacír," těší Švankmajera.
Co ještě nikdo neviděl
Režisér už stříhá; animace je hotová ze tří čtvrtin a ke čtyřem zbylým dnům natáčení zřejmě přibude po sestřihu ještě pár dotáček. Producent Jaromír Kalista tipuje, že film dokončí v létě 2010.
"Peníze se sháněly těžko. Naštěstí máme celé zázemí krom zvuku a laboratoří tady ve vlastním studiu, přidali jsme své peníze a honoráře, takže dohromady pokryjeme třetinu rozpočtu. Něco daly český a slovenský fond kinematografie, ČT, fond Eurimages a Japonsko formou předprodeje," říká Kalista. Chystá i cizojazyčné titulky: nemine prý měsíc, aby ze si světa Švankmajerovy filmy nevyžádali.
Exkluzivní návštěva vrcholí: ač nerad, Švankmajer pouští úvodní ukázku vytvořenou na základě snu, jenž se režisérovi zdál "na pokračování" a jejž si zaznamenával. Prozradit nic nelze - jen tolik, že tohle opravdu ještě nikdy nikdo nikde neviděl.
Klíčové filmy Jana Švankmajera
|
Don Šajn (1969)
Jídlo (1992)
