Susana Baca nastoupila na scénu po úvodním bloku zajímavé české "akordeonové písničkářky" Jany Vébrové, která zahrála několik písní ze svého nedávno vydaného debutu Kykyrý.
Peruánskou hvězdu, jejíž koncert navštívilo podle promotéra Davida Gaydečky hned několik ambasadorů jihoamerických zemí, doprovázela čtveřice hudebníků: hráč na akustickou kytaru, kontrabasista a dva perkusisté.
V tomto poměrně tradičním obsazení kapela upřádala rytmické vzorce, které čerpaly prakticky z celého latinského hudebního okruhu, ale i z ohlasů Afriky, velmi elasticky prolínala styly a bez jakéhokoli velikášského sebeupřednostňování po celou dobu "hrála na zpěvačku".
Ta, ač nepatří k zázračným hlasovým ekvilibristkám, předvedla, v čem tkví nejen její osobní popularita, ale síla latinskoamerické hudby jako celku: především ve žhavosti citů a pocitů, které se nevyjadřují exaltovaným projevem (kterým, mimochodem, její předjezdkyně Jana Vébrová zbytečně plýtvala), ale bublají pod povrchem a v dynamickém souladu s rytmickou hudbou se dostávají ven.
Baca ani její spoluhráči přitom nejsou žádnými insitními umělci, posbíranými kdesi na peruánských polích či v uličkách Limy. Jde o hudebníky, kteří zjevně do značné míry "hrají hlavou", sama zpěvačka se ostatně zabývá i muzikologií a folkloristikou. To nikomu z nich ale nebrání navázat s fanoušky komunikaci prostředky prvního plánu: rytmu, pohybu, melodie.
V jednom zvláště působivém okamžiku zpoza pódia na scénu vtančil muž ve večerním obleku. Ukázalo se, že jde o peruánského velvyslance Alberta Efraína Salase Barahonu, který v nejlepším slova smyslu neunesl tíži - či spíše lehkonohost - okamžiku a za potlesku sympatizujícího publika mírně popustil uzdu vážné diplomatické etiketě. Lepší důkaz, že "to funguje", si snad Susana Baca nemohla přát.
