O Turecku Adolf Born říká, že je adoptoval: "Je to má druhá vlast." Nejen o Istanbulu, turečtině a své nové výstavě vyprávěl ve svém ateliéru v pražských Nuslích.
Nemůžu se v úvodu nezeptat na Macha a Šebestovou: nelezou vám už tihle dva školáci s utrženým sluchátkem krkem?
Lezli, ve fázi příprav. Teď už ne. Dokonce když slyším jejich hlasy v televizi, odskočím se na ně znovu podívat.
Výstavu v Karolinu jste nazval Sultáni, monarchové a ti druzí. Co na ní představíte nového?
Objeví se tam mé pastely i grafika, mimo jiné i ilustrace ke Knize džunglí a ke Golemovi, které jsem ještě neukazoval. Na název výstavy jsem přišel v Turecku. Jsou místa, na kterých dostanete okamžitě nějaký nápad. Kromě Turecka miluju taky Řecko. Mají podobnou kuchyni – ryby, sladkosti, vůně oliv a nostalgii v ovzduší.
Mluvíte turecky?
No, moc ne. Umím pozdravit, poděkovat, pár základních věcí. Hodně nadneseně by se dalo říct, že se domluvím. Od své první návštěvy si umím říct o víno. Červené víno je krmzšaraf a bílé, to je jednodušší, to se řekne beasšaraf. I když se to nezdá, čeština s turečtinou mají hodně společného. Obě mají ve slovech spoustu souhlásek, vemte si třeba řeka Břve nebo srstnatý. Taky hodně českých slov je převzatých z turečtiny, třeba divan, župan, turban, višně – a čaj je čaj.
Čím je vám Turecko ještě blízké?
Například jejich smysl pro humor je totožný s naším. Mám velmi rád mnoho evropských měst, ať už je to Paříž, Mnichov nebo Vídeň. Ale Istanbul má pro mě jedinečnou atmosféru, lidi se chovají jinak než my, Turci jsou strašně slušní, pořád se myjí. Istanbul okouzlí každého, třeba jak tam v centru na mostě Galata chytají ryby...
Líbí se vám i to, že se tam promítají také evropské a arabské vlivy?
No, rád třeba chodím na trh, grand bazar, nebo na egyptský trh, potkávají se tam tyhle dva různé světy – jednak tam člověk může vidět holky v minisukních, pak zase holky zahalené od hlavy až k patě. Dostává to takový humorný nádech. Taky rád chodím do paláce Topkapi, kde jsou oděvy a portréty sultánů. Můj nejmilejší sultán je ze šestnáctého století: Sulejman Nádherný. To Nádherný mu přišila Evropa pro jeho statečnost a vůbec proto, že byl osobnost. Pro mě je zajímavý tím, že jeho láska k jedné dámě evropského původu, které se říkalo Roxeana, byla tak silná, že se přestal věnovat svému harému. Za vším stojí ženy.
Diskutuje se o připojení Turecka k Evropské unii, co si o tom myslíte?
Já říkám: chraň Bůh, to by byl jejich konec! Celá atmosféra by vzala za své. Evropská unie je levicová organizace, považuji ji za odnož RVHP, kterou jsme měli za komunistů. Na druhou stranu je dobré, že lidi mohou volněji cestovat.
Máte rád tureckou literaturu? Co říkáte na spisovatele Orhana Pamuka, nositele Nobelovy cenu za literaturu?
Jeho knihy mám rád, fascinoval mě tím, že má podobné pocity jako já. Třeba když vidí, jak se rozpadají staré domy a nahradí je pseudomoderní výstavba. U nás ji zavedl Baťa, který měl fantazii, jako když hodíš krabice od bot do vzduchu a ony samovolně spadnou na zem. Tyhle pseudomoderní stavby nám zničily barokní náměstíčka.
A co tedy soudíte o Kaplického knihovně?
Mně by se chobotnice líbila na Pankráci, mezi mrakodrapy. V centru bych viděl radši starou architekturu. Moderní a ta současná architektura ve starých částech města přináší smutek, není v ní ani stín humoru.
Posloucháte také tureckou hudbu?
Teď jsem hodně poslouchal starou otomanskou. Turci jsou taky vynikající jazzmani. Moje generace považuje Rolling Stones a Beatles za ničitele jazzu, je to kvákání, které mě vůbec neoslovuje, stejně jako současná hudba mladých lidí. Já jsem od svého dětství miloval jazz.
Když už jsme u vašich zálib a nechutí, sledujete třeba komiks?
Je mi strašně protivný. Ačkoliv se Svatoplukem Hrnčířem jsem dělal komiks pro děti Cour a Courek a dětem se líbil. V současné době je všechno nezajímavé. Útoky na Mars, poznávaní planet – to dělal už Orson Welles před mnoha desetiletími. Větší blbosti si nemůže nikdo vymyslet. To není pro děti ani pro dospělé. Pokud si někoho opravdu vážím, je to Jiří Trnka. Ten vytvořil něco, čemu se dá říkat zlatý věk animovaného filmu. Jenže to "nóbl" českého animovaného filmu vytlačily americké a japonské filmy bez jediné myšlenky. Lidstvo hloupne. Vemte si, že v době našich babiček byli lidi přirozeně daleko inteligentnější, než je průměr dneska.
Kromě sentimentu vůči dobám minulým a tradicionalismu, jaké hodnoty považujete v životě za důležité?
Zdraví, idylické manželství, cestování – od dětství jsem chtěl být cestovatel, tím jsem se nestal, tak aspoň rád cestuju; také práce, kterou mám rád. Všechno si člověk musí vybojovat, nic nepřichází samo. A čas, to je náš věčný protivník.
Četla jsem, že jste rád, že s přibývajícím věkem nemusíte podřizovat své jednání formální slušnosti, takže si třeba dobře vybíráte, s kým budete trávit čas. Je někdo, s kým byste rád zašel na kávu, ale už to nejde?
Moc rád bych se sešel s Kamilem Lhotákem nebo s Rudolfem Hrušínským, to byli mí blízcí přátelé. S nimi jsem byl na kávě nesčíslněkrát a taky jsem s nimi vypil nesčíslně mnoho lahví vína. Taky bych se rád sešel s Janem Pavlem II., kdyby to šlo, ale je otázka, jestli by on měl čas a chuť. Z žijících kamarádů by to byl František Dvořák, i když moje láska k Turecku ho nechává chladným, protože on se jako teoretik umění věnuje italskému a francouzskému malířství. Jeho vědomosti jsou enormní. Pamatuje si třeba, na jakém místě v Louvru visí ten a ten Caravaggio.
Ví se o vás, že sbíráte různé čapky, přilby, klobouky. Čím musí být pokrývka hlavy zajímavá, aby se dostala do vaší sbírky?
Mám rád kuriózní pokrývky hlavy. Baví mě představovat si, kdo je asi nosil. Vystavené mám jenom některé, protože jich mám už moc, a žerou je moli. Z devadesáti procent to jsou dary mých přátel, nejvíc jich mám ze Švýcarska, taky z Itálie. Tak například tahle patřila švýcarskému důstojníkovi z první světové války, tenhle klobouk nosili italští karabiniéři, mám tu jednu z Peru, z Číny, přilbu z Berlína, taky turban... Je to takový mišmaš. Víte, že slovo mišmaš je taky převzaté slovo z turečtiny?
