Kolik příležitostí má růže
Ostatně Jiří Suchý je sám básníkem. A také, kromě jiných řemesel, filmařem. Různých, většinou kratších snímků natočil hlavně v 90. letech řadu. Nyní vyšla na DVD jeho pocta moravskému básníkovi Janu Skácelovi s názvem Kolik příležitostí má růže.
Papírové blues
Film pochází z roku 1997, nejprve vyšel na videokazetě VHS a stávající edice je převedením do modernějšího formátu. Je však rozšířena o příjemný bonus, vyprávění Jiřího Suchého o jeho vztahu k poezii.
Šéf Semaforu se vrací ke svému divadelnímu představení, či spíš literárnímu kabaretu z roku 1961 Papírové blues, v němž zazněla rozsáhlá poetická koláž od Majakovského přes Nezvala a Morgensterna až po písničkové texty Voskovce a Wericha.
Suchý mimořádně civilně vypráví o svém setkávání s poezií, o někdy klikaté cestě k porozumění veršům (třeba Otokara Březiny) i o osobních kontaktech s básníky kalibru Jaroslava Seiferta, Josefa Kainara, Františka Hrubína či Ivana Diviše.
A právě toto vyprávění, v němž Suchému lehce sekunduje jeho divadelní partnerka Jitka Molavcová, je klíčem k důvodům, proč se autor rozhodl složit hold právě Janu Skácelovi.
Vzpomínky a popěvky
Jiří Suchý jako režisér a autor filmu ukazuje vztah básníka k humoru. Přizval k tomu řadu kulturních osobností, které o něm mohly vydat svědectví.
„Skácel byl člověk se smyslem pro humor, ale nedával ho najevo,“ říká skladatel Petr Skoumal. Režisér Břetislav Rychlík vypráví o skácelovské stolní společnosti v jedné z brněnských kaváren, herec Miroslav Donutil o tom, jak jej pouhá přítomnost velkého básníka inspirovala při hereckém „oknu“ při představení Divadla na provázku.
To vše prokládají historické záběry samotného Jana Skácela na besedě koncem 80. let, které básníkův smysl pro humor dokládají, a několik básní, zhudebněných do podoby jednoduchých popěvků Jiřím Suchým, který je zpívá a capella s Jitkou Molavcovou.