Výstavní projekty typu „mistrovská díla z...“ jsou sice určitým anachronismem, avšak současná výstava, uskutečněná díky reciproční výměně mezi Národní galerií a Kjótským národním muzeem, ukazuje, že stále mají svůj smysl. Ostatně japonské zákony až do roku 1993 zakazovaly zápůjčky domácích uměleckých pokladů do zahraničí a Praha je teprve druhou světovou metropolí, kde se srovnatelně exkluzivní výběr z kjótského muzea objevil.
Kjóto bylo sídelním městem japonských panovníků od roku 794 až do počátku éry Meidži v roce 1868 a současně bylo i jedním z center japonského buddhismu. Zdejší národní muzeum zřízené roku 1897 spravuje rozsahem sice nevelké, o to však hodnotnější sbírky. Zahrnují především díla z již zaniklých i existujících kjótských svatyň a chrámů i z četných soukromých sbírek. Pro českého návštěvníka je výstava unikátní příležitostí rozšířit si své povědomí o japonském umění: kjótské muzeum vlastní malířská a kaligrafická díla japonského středověku, jež jsou v českých sbírkách zastoupena velmi omezeně.
Výstavu otevírá několik archeologických exponátů, jimž dominují typické artefakty japonské prehistorie - zvon dótaku a keramická figura haniwa. Pravým zjevením jsou ukázky tradiční japonské malby a kaligrafie, prezentované zde ve všech formátech (závěsné svitky kakemono, dlouhé horizontální svitky emakimono, listy z alb, paravány bjóbu, posuvné stěny) i žánrech.
Tři sály jsou věnovány středověkému náboženskému a světskému umění. Ze svitků a mandal období Heian a Kamakura s hieratickými figurami božstev, kterých se užívalo v rituálech ezoterických sekt, dýchá i dnes aura rituální vážnosti. Doplňují je emakimona s nekonečnými seznamy a zobrazeními božských bytostí, několik vzácných ilustrovaných posvátných textů (tzv. súter) z 8. až 12. století a topografické krajinomalby s šintoistickými svatyněmi. Setkáme se zde však i s brilantními ukázkami světské narativní malby, jak ji prezentují dva kouzelné listy z cyklu popisujícího lidské choroby a postižení.
Závěrečné tři sály představují několik poloh japonské malířské tvorby od poloviny 16. do počátku 19. století. Detailní, filigránská štětcová práce, jež na monumentálních paravánech kreslí mikrosvět populárního svátku v Kjótu, kontrastuje s abstraktní krásou zkratkovitého krajinářského idiomu monochromní tušové krajinomalby, jak ji předvádí šestimetrový horizontální svitek krajinářských studií, či s ukázkami dekorativní malby období Edo v posledním sále.
Autoři výstavy Filip Suchomel a Takeo Izumi vybrali fascinující soubor a připravili k němu kvalitní katalog. Úvodní texty v každém sále podávají základní informaci k danému souboru děl, přesto by asi leckterý návštěvník uvítal i podrobné popisky ke každému exponátu, které by objasňovaly zejména rituální kontext či ikonografii jednotlivých děl.
A ještě jedna dobře míněná rada: zážitek, který tato výstava poskytuje, je vykoupen určitou námahou. Žádné z těchto děl nebylo určeno k prchavému, těkavému pohledu, ale k dlouhé meditaci, rituálnímu úkonu, soustředěnému zacházení. Nad mnoha vitrínami je zapotřebí se naklonit a sehnout, občas i pokleknout, stále zaostřovat pohled a doslova zrakem dolovat jemné detaily subtilní tuše a vybledlých barev vystupujících z potemnělého plátna. Teprve pak začíná obraz přicházet ke svému divákovi. Kdo v každodenním spěchu nedokáže této výstavě vyhradit dostatek času a alespoň pokus o soustředěné vidění, nechť se jí raději vyhne.
 Toaletní souprava s motivem dravce a fénixe |
 Kabinet s různými geometrickými vzory |
 Váza |
 Keramika typu Džómon |
 Haniwa - soška rolníka |
 Bůh úrody |
 Palác Nindžó na paravánu typu Výjevy z Kjóta a okolí |
 Deset pohledů na Jamato |
 Pohřební urna s trojbarevnou polevou (období Nara, 8. století). |
 Ogata Kórin: Čínský mudrc Tchaj Kung-wang (1658-1716). Období Edo. |
 Hlava bódhisattvy (období Nara, 7. - 8. století). |
