Přes všechny sympatie ke své osobě, které vypěstoval u řady diváků Novy, mají tito důvěřivci i jiné starosti a zápas mediálního táty je nebude zajímat věčně.
Motivace byla tedy značná a nasazení při psaní jistě enormní; pro ten fyzický výkon si Železný zasluhuje svého druhu obdiv.
Informační hustota spisku je ovšem řídká. Železný vcelku srozumitelně převypráví známou historii CME, americké společnosti sídlící na Bermudách, jež se po neuvážených investicích začala hospodářsky propadat a zůstávalo jí jediné zlaté vejce - Nova. "Štvanec" prozradí, že napětí mezi ním a firmou, která na rozjezd televize poskytla kapitál a pak sklízela tučné dividendy, "se poprvé objevilo někdy v pětadevadesátém". CME zesilovala tlak na Novu, ať nevyrábí původní programy, kupuje zahraniční levné zboží a do společné pokladny sype ještě víc. Železný oponoval, že bez českých programů už půjde sledovanost dolů. Historii těchto vztahů však protagonista črtá bez závazných dat, čísel a dokumentů. Vychytrale účtuje s lidmi, jež se mu znelíbili; vyjma Petra Sládečka nikoho nejmenuje, ale například prohlásí, že redaktoři, již odešli ze zpravodajství (třeba do jiných TV), brali od agentur public relations peníze za patřičné zprávy o firmách. Přitom se zaštítil šalamounskou formulací v tiráži: "Dr. Železný nese odpovědnost za ty části knihy, která sám napsal." Viděno nezúčastněným zrakem, čteme Štvanici takto: Američané na Nově vymáhali své zájmy stejně tvrdě, jako si Železný prosazoval své zájmy v domácím prostředí. A větší tu bere: jde o přežití CME a nemalé peníze - pražský šéf, ono vzpurné a nepohodlné kolečko, musí stranou. Takhle drsný postup není ničím ojedinělým. Nova by mohla "na vlastní oči" točit o případech, kdy zahraniční partneři obdobně zametli s úspěšnými českými manažery...
Štvanice napovídá, proč to "nelítostný ředitel", jak se Železný charakterizuje, nevydýchal. V tomhle jediném momentu je zajímavá. Exšéf ujišťuje o své chlapské tvrdosti, ale výrazivo používá nemužné a dojímá se sám sebou. Prohlašuje se za milovníka vážné hudby a vzácných obrazů, ale vyjadřuje se čirou kýčovitostí béčkových filmů. "Ve vzduchu visela polovojenská akce uprostřed Prahy, blizoučko od Václavského náměstí a bronzového knížete na koni," navozuje drama v Nově, kde po ohlášení jeho odchodu "hodně očí se lesklo vláhou".
"Pak jsem tam stál na pavlači a v krku mě dusil uzlík dojetí." Obzvlášť pikantní je pasáž: "Cosi mi říkalo, že bych si měl před spaním pustit Mozarta, protože Wolfgang Amadeus Mozart byl velkolepý, skládal překrásnou hudbu a umí hladit po napjatých nervech. A dostanu se vůbec v nejbližších dnech na střelnici? Já totiž opravdu dobře střílím, mám tři krátké kulové zbraně, jak by řekli policisté, revolver Smith and Wesson a dvě pistole, jednu z nich pětačtyřicítku, dělo s optickým bodovým zaměřovačem, který na cíli ukáže elektronickou červenou tečku." Vybavuje se mu scéna, kdy v roce 1968 vtrhli do Měšťanské besedy sovětští vojáci a Železného vyhnali. Sice prý s tím nechce srovnávat dnešek, nicméně paralela se mu obsedantně vrací, a dokonce napíše: "V budově Měšťanské besedy se v malém odehrávalo to, co se tu ve velkém dělo za protektorátu, po roce 1948, v padesátých i sedmdesátých letech..." Není Štvanice, kombinace reportáže, vyznání, obrany a vyřizování si účtů, vlastně mystifikací? pochybuje nakonec soudný čtenář. Ale blíže pravdě asi přece jen bude konstatování: kdo s čím zachází, s tím také schází. Železného estetická a intelektuální citlivost nezůstala Novou nedotčena.
Z čeho všechna ta ješitnost a umanutost vyvěrá? Nelze si nevšimnout, že od první stránky Železný hovoří o svém vzrůstu: "se svou drobnou postavou žokeje" se ocitl, jak zdůrazňuje, tváří v tvář statnému, skoro dvoumetrovému Fredu Klinkhammerovi; i další soupeř, John Schwallie, "tyčil se nade mnou jako nesmlouvavý obelisk, nejméně o tři hlavy vyšší než já". "Stál jsem na ochozu jak Napoleon z nějakého starobylého plátna," vidí se Železný a k postavě Napoleona se ještě několikrát vrátí.
Zdá se skoro, že českou mediální scénu 90. let nejvíce ovlivnilo několik chybějících centimetrů.
Vladimír Železný: Štvanice. Tu televizi nedáme! Spolupráce Aleš Rozehnal. Literární spolupráce Josef Röhrich.
Knihcentrum, Praha 1999, 96 stran + 16 stran barevné fotografické přílohy, náklad a cena neuvedeny.
