Na rozdíl od loňska, kdy se festivalová dramaturgie zaměřila výhradně na nekonvenční a provokativní úpravy divadelní klasiky, vyznělo letošní úvodní představení podstatně tradičněji.
To neznamená, že by mnichovský Váňa zasmušile bloumal v rubášce mezi břízkami: režisérka Barbara Freyová sice ponechala text bez podstatných změn, děj však prostřednictvím kostýmování zasadila do současnosti či nedávné minulosti a hrálo se v asepticky bílém, téměř prázdném prostoru.
Břízky i procházky mlhavou krajinou sice k vidění byly, ovšem pouze v podobě ironicky působících filmových projekcí, vyplňujících přestávky mezi jednotlivými obrazy.
Nejméně přesvědčiví byli inscenátoři v momentech, kdy chtěli být přímočaře vtipní; účinně se zato dařilo vytvářet napůl přízemně reálnou a napůl absurdní atmosféru, v níž vynikaly hořce groteskní prvky hry.
Převládající dojem trapné přízemnosti a marnosti života na zapadlém venkovském statku posilovalo třeba i to, že obletovanou a koketní "krasavici" Jelenu hrála herečka věku spíše středního, v nevkusném blýskavém kostýmu a s ordinérním kysličníkově blond přelivem.
Závěrečný monolog, v němž Soňa zoufale přesvědčuje strýčka i sebe sama, že " budou pracovat a přijde úleva" , vyznívá depresivně již u Čechova; v mnichovské inscenaci je však jeho ironie vzhledem k Soninu optimistickému tónu a lehce sentimentálnímu hudebnímu podkresu natolik krutá, že nemá daleko k cynismu.
