RECENZE: Ani žena, ani kastrát. Nevadí, nikdo není dokonalý

Festival Struny podzimu při svém putování různými žánry objevil a do Prahy dovezl i nový projekt francouzského kontratenoristy Philippa Jarousskeho. Do dramaturgie přehlídky dobře zapadl.

Philippe Jaroussky a pianista Jérôme Ducros | foto: Struny podzimu/Petra Hajská

Muž, který zpívá vysokým hlasem jako žena, už dnes v klasické hudbě většinou nemusí odpovídat na háklivé otázky jako kdysi. Publikum vzalo na vědomí, že kontratenoristé nejsou vykastrovaní. Běžně jsou obsazováni do barokních oper právě místo kastrátů a velké role mají i v moderních operách – vzpomeňme třeba na bizarní figurku symbolizující totalitní moc v opeře Aleše Březiny o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude.

Jenže mnohým kontratenoristům to nestačí. Láká je širší repertoár a také se do něj pouštějí. Jako třeba Jaroussky, jenž ve středu ve Španělském sále Pražského hradu uvedl repertoár svého alba Green, složeného z francouzských písní, které skladatelé 19. a 20.století psali na texty prokletého básníka Paula Verlaina. Jsou mezi nimi slavné osobnosti jako Claude Debussy i méně známá jména jako třeba André Caplet a dokonce autoři pocházející spíše ze světa šansonu a kabaretu.

Phillipe Jaroussky, Jérôme Ducros

75 %

Struny podzimu

Španělský sál Pražského hradu, 11.listopadu 2015

Rychle se tedy střídaly nálady sahající od hluboké melancholie přes jemnou ironii až po šarmantní rozpustilost. Paradoxně ale právě na takovémto repertoáru se limity kontratenoru mohou projevit více než v barokních áriích, postavených často na virtuozitě, s níž nejlepší kontratenoristé nemají problém. Moderní operní skladatelé zase těmto zpěvákům píší většinou „na tělo“, a předem tedy mohou zvažovat tlumenější barevné a dynamické spektrum dané polohou jejich hlasu.

Tuto omezenost totiž nemohou překonat ani sebelepší pěvci, jako je Jaroussky. I jeho jemný hlas působil ve vybraných písních až příliš jednobarevně, vybledle nebo snad zploštěle. Naštěstí tento Francouz má i spoustu předností, jeho projev je muzikální a nonšalantní, krásně přednáší slova, výborně se doplňuje s pianistou Jérômem Ducrosem, který na koncertě přispěl i několika sólovými vstupy. Mezi třemi přídavky byla i vtipně podaná Colombine od slavného písničkáře Georgese Brassense.

Ve snaze expandovat do jiných sfér Jaroussky není osamělý, třeba jeho německý kolega Andreas Scholl, host příštího Pražského jara, to před časem zkoušel s německými písněmi, které nahrál na CD, a přes všechny své kvality se z uniformy kontratenoru také bezezbytku nevysoukal. Je přece jen trochu těsná.

Ani on, ani Jaroussky však kvůli tomu nepřestávají být velkými pěvci.