Střihavkův návrat ve velkém stylu

Kamil Střihavka se zavedl jako typ plavovlasého rockového hrdiny, jehož patetický hlas bourá zdi. Ostatně i rádia se stále vrací k starému hitu Země vzdálená, na kterém se Střihavka v triu BSP hymnicko-romanticky rozpálil. Dvě desky vydané pod hlavičkou projektu No Guitars! pak Střihavkův hlas rozvíjely ve směru očekávané výkonnosti.

I novinka Woo-Doo! nabízí starého Střihavku, který nechce a ani nemůže popřít sám sebe, avšak zpěvák se pokládá do klidnějších poloh a jeho hlas tak dostává nové příchuti či nálady. Cizelérská práce několika producentů včetně Michala Pavlíčka, Pavla Karlíka a Milana Cimfeho se vyplatila. Album Má přitažlivý a zároveň důvěrně známý zvuk; není to utahané ani ožvýkané. Hned úvodní píseň Woo-Doo! dostala rockový švih, lehký, jakoby havajský rytmus v úhozech do kytar či bubnů a takřka rekreační atmosféru. I když Střihavka zpívá text „jsi řeka, která serve splav“, jeho hlas se v muzice vznáší jako kouř nad ohněm. Také v nahrávce Konečně doma navenek ubral emocí, které víc skrývá nebo naznačuje na pozadí monotónně tepajícího spodku. Díky střízlivému zpěvu a hudbě vystupují z nahrávky lépe všechny pocity o vztahu k domovu, aniž se stal z té písně doják.

Aktuální rozhovor s Kamilem Střihavkou čtěte ZDE.
Píseň Dárek je působivá jinak: energií, která se v mezihrách přikrčí, a v refrénu vystřeluje do chytlavé melodie; aranžmá z ní činí kousek účinný od prvního poslechu. Střihavka se dobře vložil i do sametově romantické písně Chci vítr hnát, která by se dobře hodila k filmu. Je to stylově čistý ploužák o snech-korábech plujících po moři; Střihavka zpívá, jakoby jim zlehka foukal do plachet, jen v pozadí cítíme jeho sílu. Ta se pak uplatní v písni Nejsi tvář, co znám, již složila Michaela Poláková, žákyně Michala Pavlíčka. Rozmáchlá kompozice je plná náladových zlomů a rostoucího napětí, ve kterých vybuchuje Střihavkův chlapský vokál.

WOO-DOO!
Kamil Střihavka

1 Woo-Doo!
2 Konečně doma
3 Dárek
4 Chci vítr hnát
5 Tři minuty slávy
6 Nejsi tvář, co znám
7 Kpt. Flint
8 Možná jsme takhle umřeli
9 Fabrika
10 Tvý rty
11 Když se snáší déšť
Avšak největším přínosem jsou Pavlíčkovy skladby, světy na pomezích rocku, zvukových fantazií, snad i klasiky. Rocková mikroopera Možná jsme takhle umřeli dává Střihavkovi prostor v proměnlivých pěveckých partech. Ano, zde mu byl asi dobrou inspirací obdivovaný chameleon David Bowie a oporou básnický text Tomáše Rorečka, což je také nejlepší slovní výkon na albu. I v bujnějších skladbách Střihaka ukázal, že není jednostrunný typ. Například song Kapitán Flint o touze rebelovat proti zajetému stylu života zpívá s působivě namíchanou směsicí vzteku i touhy.

Dávné fanoušky tu Střihavka překvapí. Novým posluchačům nabízí velkou šanci, aby ho objevili. Na desce Woo-Doo! využil všechny možnosti svého hlasu. Umí vyprávět příběhy, nenuceně splývat s tokem hudby, zasypat poslouchače sprškou důvěryhodných emocí. To vše na jedenácti skladbách, z nichž žádná nepůsobí jako vata. Je to návrat ve velkém stylu.

Obal alba Kamila Střihavky: Woo-Doo!.