Ve zprávách hlásí, že právě zemřel nejmladší člověk planety – osmnáctiletá celebrita svého druhu, neboť právě tolik let už se na Zemi nerodí děti.
Lidé v baru slzí u televize, jenom hlavní hrdina v podání skvělého Cliva Owena si nezúčastněně odnáší kávu na ulici: nechce se mu oplakávat kreténa, jehož jedinou zásluhou byl dočasný věkový rekord.
Vzápětí vedle něj vybuchne bomba; ani ta už ho nerozhází. Výjevy zkázy, násilí a marnosti patří ke každodennosti, v níž rezignovaní lidé jen trpně čekají na smrt – nebo na zázrak.
Humor místo patosu
Bojůvky, deportace běženců v klecích a policie na každém rohu se groteskně mísí se zoufalými pokusy o zachování tradiční fasády britských jistot, od reklam na omlazující plastické operace přes granátníky po dostihové sázky.
Nejhrozivější na téhle výmluvné náladě jsou však vyhaslé tváře lidí, kteří všeobecný zmar míjejí jako běžnou normu; zvykli si, už jej nevnímají. I Owen, nádherný zbytečný muž prosáklý skepsí a alkoholem, je stejný – dokud nepotká svou bývalou lásku, nyní členku podzemí, která mu svěří do ochrany symbol naděje, mladičkou těhotnou uprchlici.
Ale pozor, hrdina není ušlechtilým spasitelem lidstva, k pomoci se odhodlá nerad a za peníze, teprve postupně v něm procitá něco z dávných ideálů. Ani nositelka nového života není vzorem všech ctností, naopak! Hrozby patosu navíc zahání černočerný humor: s postarším párem, nezdolným ostrůvkem jiných časů, hrdina probere vládu, jež rozdává prostředky k sebevraždě, ale „trávu zakazuje pořád“, či nové anekdoty o čápech.
Podobně nevtíravě, úsměvnou hrou s pingpongovým míčkem, film ve vteřině vykreslí vztah hrdiny a jeho expartnerky výstižněji než tříhodinová romance, a vzápětí idylu zalije krví. Rafinovaným střídáním zrádné úlevy a náhlého ohrožení, ale také soustředěnou osobní intimitou hrstky postav i barvitou poutí, na níž potkávají podivínské figurky nadané zlem i dobrem, připomenou Potomci lidí Spielbergovu Válku světů.
Zdroj hrozby je však bližší: válka nezačala invazí z vesmíru, tady ji od počátku vedou lidé s lidmi. Pouze její politické motivy jsou mírně krkolomné, frakce uvnitř odbojové skupiny zjevně vznikla jen proto, aby osamělým štvancům přibyl další šik nepřátel.
Bez happy endu
To však nic nemění na pocitové účinnosti netechnické, lidské sci-fi, jež se vlastně žánrové škatulce vymyká; natolik reálně útočí na všechny smysly. Šibeniční žerty s trucovitým autem či fašistickým heslem nejsou samoúčelné, naopak okořeňují napětí.
Výjevy z tábora běženců se blíží děsivé síle obrazů z lágrů, bizarní porod hraničí s dokumentem z Betléma a výbušná vřava si nezadá se solidním válečným filmem, byť dlouhé přestřelky už čiší umělou monotónností. Jenže režisér ví, jak hrůzu krvavého chaosu znovu snést za zem, do změti ovcí, psů, slepic a lidí.
Nicméně Potomci lidí jako by vznikli jen kvůli scéně kratičkého zázraku dětského pláče, kdy novodobí Josef a Panna Maria kráčejí mezi poklekajícími bojovníky klopícími zbraně. Tichý úžas jako by zastavil čas; na chvíli, než znovu propukne peklo. A čistotu celé zpovědi stvrdí finále bez happy endu, jen s paprskem světla.
Jak se zrodil tak výjimečný film? Někdy opravdu stačí souhrn veličin: originální předlohy P. D. Jamesové, výjimečné fantazie režiséra Alfonse Cuaróna a elity herecké zdrženlivosti v čele s Owenem, který je ve chvíli, kdy podlehne pláči, zralý na Oscara.
