Nyní se putující retrospektiva, premiérově představená loni v Ostravě, ocitá na dosud nejprestižnějším místě, v pražském Domě U Kamenného zvonu. Prochází tu zkouškou: neztratí se ve dvou rozlehlých podlažích a obstojí v kontextu zdejšího dobrého dramaturgického plánu - před Štreitem tady proběhla jedinečná expozice Jindřicha Štyrského?
Sto devadesát fotografií nezaplnilo sály a chodby tak zahuštěně jako díla některých jiných zde představených tvůrců. Nicméně průdušnost Štreitovy expozice neznačí její řídkost. Poskytnutí "vzduchu" souzní s koncepcí výběru, kterou jak pro knihu, tak pro výstavu připravil fotograf a kunsthistorik Tomáš Pospěch.
Pospěch si byl vědom, že základ Štreitova díla leží v souboru neiluzorních snímků z bruntálských vesnic (1978-1991). Z kypivé polistopadové tvorby, kdy se Štreit rozjel dokumentovat po České republice i do světa, vybral fotografie námětově, motivicky či vizuální úrovní navazující na soubor Vesnice je svět. Pospěch tak Štreita částečně odpolitizovává, čímž u snímků akcentuje jednak obecně humanistický obsah, jednak obrazovou kvalitu záběrů.
Právě na výstavě je naplno rozehrána "hra o sílu obrazu" - řada exponátů je vyzvětšována do značného formátu a Štreitovy exponáty díky tomu získávají další energii; vystupuje autorův kompoziční um, u menších zvětšenin zatlačovaný dokumentaristickou složkou. Vjem z rozměrných "pláten" je tudíž komplexnější.
Dalo by se dlouze diskutovat, zda v rytmizaci "malých" a "velkých" zvětšenin neměly být některé z těch menších exponátů vyzvětšovány na úkor určitých "pláten". Ba dokonce: neměla být retrospektiva početně o něco redukována a prezentována výlučně velkoformátovými pozitivy?
Méně diskutabilní se mi zdá to, že dojem z prvního patra expozice je intenzivnější než z části instalované v patře druhém. Ze dvou důvodů: prakticky všechny výstavy v tomto domě ústí do negradovaného, "dojezdového" konce, na čemž má hlavní podíl prostorová dispozice sálů. Druhý důvod tkví v tom, že ačkoliv Štreitova retrospektiva nedodržuje striktně chronologičnost, v zásadě první patro obsahuje zakladatelskou část díla, patro druhé část stvrzující.
Pospěch se jak v knize, tak na výstavě šikovně snaží minimalizovat rozdíly v těchto epochách, ale nelze zcela smazat podstatu: u novější tvorby jsou snímky s příslušnými motivy vytahovány z jednotlivých dílčích cyklů, kdežto soubor Vesnice je svět je z jednoho kusu, srůst všech prvků je tu maximální.
A přece ta výstava u Zvonu pěkně a výstižně končí: vedle sebe visí snímek stárnoucí, utahané baletky, který Štreit exponoval v Olomouci roku 1975, a o třicet let mladší záběry horníků z Rumunska. Jsou to stále titíž lidé, na nichž fotografovi sejde: vždy neznámí, nezřídka bezradní, znavení a odstrčení, někdy se devastující. Je snadnější dát jim do ruky nějaký "bakšiš", než se k nim přiblížit jako Štreit. Kromě toho, že při tom v ruce drží fotoaparát, má při těch setkáních nastavené i srdce. Bez téhle dvojjediné připravenosti by to dílo nevzniklo.
JINDŘICH ŠTREIT: Fotografie 1965-2005
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám. 13, Praha 1, autor textů a koncepce Tomáš Pospěch, kurátorka Jitka Hlaváčková. Výstava trvá do 3. února, plné vstupné 120, snížené 60 korun
Hodnocení MF DNES: 70%
