RECENZE: Hity nenabízí, přesto je deska Paula Simona zážitkem

Paul Simon se na albu Stranger to Stranger vrací ke svým inspiracím etnickou hudbou. Není pro každého, ale za poslech stojí.

Paul Simon | foto: Warner Music

Referovat o třinácté sólové desce Paula Simona, jež dostala název Stranger to Stranger, lze minimálně ze dvou úhlů pohledu. Fanoušek, který se dozví, že k nahrávání byl jako jeden z producentů přizván Roy Halee, který stál za úspěchem mnoha hitů dua Simon & Garfunkel, se může těšit, že dostane k poslechu album připomínající v retro stylu jejich nejslavnější éru z konce šedesátých let.

V říjnu přijede Paul Simon. Představí hity i písně z nové desky

Toho samého příznivce oldies muziky by však mohl odradit fakt, že autor si pro nahrávání vybral podivuhodné nástroje, jež v polovině století vyráběl skladatel Harry Partch, experimentátor a průkopník takzvané mikrotonální hudby. Partch stvořil tóniny o třiačtyřiceti tónech místo standardních dvanácti, kvůli tomu stvořil i zmíněné vlastní instrumenty. Album proto vznikalo i na montclairské univerzitě v americkém New Jersey a podle Simona právě mikrotonální filozofie celou deskou Stranger to Stranger prostupuje.

Výsledek je tak někde na půli cesty. Díky bohu, chtělo by se říct. Hudebník si svého dříve dvorního producenta vybral, aby mu pomohl s tvorbou přirozeného echa, kterým je deska skutečně až přesycená.

Něco hlubšího

Paul Simon patří do podobné kategorie jako Bob Dylan či Eric Clapton, abychom jmenovali vrstevníky, kteří nedávno přivedli na svět nové nahrávky. Nepotřebuje si nic dokazovat a nemusí se řadit do kolejí diktovaných komercí.

Na albu Stranger to Stranger tedy experimentuje s nástroji a etnickou hudbou o poznání méně přístupným způsobem než na své legendární desce z roku 1986 Graceland, jež v Jihoafrické republice i vznikala. Naštěstí však pořád servíruje především písničky, ač těžkotonážnější co do nároku na posluchače.

Sice jde většinou o celkem rozpoznatelný mix tradičních nástrojů včetně varhan, basy nebo klasické bicí soupravy, do toho všeho se však míchají nejroztodivnější perkuse, spousta doprovodných vokálů a samozřejmě kvantum instrumentů, které zřejmě nepůjde ani identifikovat.

Stranger to Stranger

70 %

Paul Simon

Což beze zbytku platí o skladbě Proof of Love, která sice začíná jako střídmá balada, ale nakonec se tu přes akustické kytary valí nejrůznější zvonkohry a flétny a kdovíco dalšího. Experimentální povaze nahrává i minutová skladba The Clock, jež by normálně mohla být nanejvýš intrem. Ano, jde „pouze“ o hudbou podbarvené tikání.

Sečteno a podtrženo, Stranger to Stranger není hitovka na první dobrou. Těm, kteří chtějí něco hlubšího, však přinese cenný zážitek.