Nebylo by to poprvé, co se Stoppard zaměřil na totalitní systém. Jeho rozmanitá bibliografie čítá například tituly Krhútův Makbeth, inspirovaný bytovým divadlem a osobou Pavla Kohouta.
K zájmu o zemi za železnou oponou vedly Stopparda jistě také osobní důvody: narodil se totiž ve Zlíně do rodiny židovského lékaře Baťovy nemocnice.
Ještě jako malé dítě zažil úprk rodiny před nacisty do Singapuru, kde však při japonské invazi zahynul jeho otec. V roce 1946 rodina začala nový život ve Velké Británii a z Tomáše Strausslera se stal Tom Stoppard.
Pro divadlo jste začal psát v šedesátých letech. Divadlo tehdy mělo významnou společenskou pozici. Čím to, že o ni přišlo?
Nevím, proč by si ji mělo držet. Od uvedení Čekání na Godota uběhlo padesát let, a to je hodně dlouhá doba. Divadlo však toto postavení neztratilo zcela. Vzniká sice víc zajímavých románů než her, ale i tak se divadlu v Anglii vede dobře. Když si pomyslím, že skomírá, vždy se objeví tři nebo čtyři nové zajímavé kusy.
Takže drama není v krizi?
Záleží na tom, jak definujete krizi. Spíš je lépe říct, že se divadlo neustále potýká s problémy, na druhou stranu pro ně stále píší mladí autoři a stále vznikají nové scény.
Zjišťoval jste někdy, zda měl někdo z vaší rodiny literární vlohy?
Nevím o tom. Dědeček z matčiny strany byl učitel, ale neslyšel jsem, že by zkoušel psát.
Může život do značné míry určovat náhoda? Přemýšlel jste někdy o tom, jak by váš život vypadal, kdybyste vyrůstal jako Čech?
Ano, ale ne často, takové myšlenky nemají žádný smysl. Život každého je výsledkem nepředvídatelných důsledků a náhod. Takový je prostě lidský úděl a zkušenost.
Vždy jste se zajímal o dění v rodné zemi?
Jako dítě ne. Neznamená to, že jsem nevěděl, že jsem Čech. Tím jsme se s bratrem jako děti rádi chlubili, protože se nám líbilo být něčím odlišní. Vždycky jsem fandil Čechům ve všech sportovních disciplínách. Česky však neumím, má matka si myslela, že bychom neměli s sebou vléct minulost. Nedávno jsem si vyhradil tři měsíce na to, abych pochytil aspoň základy, ale byl to ztracený čas. To pravé uvědomění u mě přišlo později. Například rok 1968 jsem nijak neprožíval. Okupaci Československa jsem považoval za hroznou, ale asi jako každý rozumný Angličan.
Později jste ovšem pomáhal českým disidentům.
Zajímala mě lidská práva obecně, ale v té době jsem měl osobní vztah právě k jejich dodržování v Československu. Mnoho jsem však nevykonal, napsal jsem pár dopisů, podepsal petice, navštívil herce a literáty. Zpětně si říkám, že jsem měl dělat víc, protože jsem nic neriskoval.
Něco přece jen – vaše hry měly ztížený průnik na česká jeviště.
To je pravda, moc se neuváděly. Ale myslím, že některé texty aspoň kolovaly.
Píšete také filmové scénáře, za Zamilovaného Shakespeara jste dostal Oscara. Cítíte víc svobody, když píšete pro divadlo?
Samozřejmě. Ale ani s filmy to není tak strašné, to je poloviční svoboda. Píšu jen adaptace, nikdy původní scénáře. Upřímně řečeno, zrovna do Zamilovaného Shakespeara se mi vůbec nechtělo, ale když jsem začal, bavilo mě to.
Adaptujete však zajímavé autory, od Grahama Greena po Phillipa Pullmana, autora podivuhodné fantasy pro děti.
Pullman mě zaujal, napsal jsem scénář podle první knihy jeho trilogie a rozpracoval i zbylé dva díly. Nevím však, co se s nimi stalo. Režisér od projektu ustoupil.
Vaše hry vyžadují vzdělané publikum. To může být překvapivé u autora, který školy opustil v sedmnácti.
Některé z nich ano, jsou v nich odkazy a narážky, které některý divák "zvedne" a jiný ne. Podle mě si divák může hru užít, i pokud je zrovna nezvedne. A například hra To pravé nevyžaduje zvláštní znalosti.
Inspiraci pro své hry prý čerpáte z četby. Přitom váš vlastní osud by mnoha spisovatelům jako téma vystačil na celý život.
Literatura mě inspiruje, ale na druhou stranu využívám své duševní zážitky. Řada věcí v mých hrách je autobiografická, například postava dramatika ve hře To pravé.
Jak jste vlastně spokojen s vinohradskou inscenací hry To pravé?
Podle mě je to dobré představení, moc se mi líbili například herci. Inscenace svých her navštěvuji jen zřídka. Zejména když se snažím psát novou hru, je pro mě matoucí zabývat se v tu chvíli staršími texty.
