"Znovu se chtě nechtě musím vracet k událostem, které jsem prožil. Znovu jako bych zvažoval svá minulá rozhodnutí." Na chvíli se odmlčel a pak s úsměvem prohodil, že má konečně na přemýšlení mnohem více času, než tomu bývalo dříve.
"S herectvím jsem už nadobro skončil. Nechci se přizpůsobovat tomu, čemu nerozumím. Já se prostě do dnešního hereckého světa nehodím. A tak žiji pro své blízké a žiji také vzpomínkami. A krásné vzpomínky pomáhají člověku žít."
Modlil jsem se, abych se stal hercem
Pokud se Svatopluk Beneš ponoří do vzpomínek, vybaví se mu Roudnice nad Labem, kde vyrůstal. Může pak v duchu znovu prožívat klukovské výpravy za dobrodružstvím, znovu pocítí bolest z odřených kolen...
Ve vzpomínkách potká znovu tu zvláštní a tajemnou sílu: objevila se poté, kdy zhlédl film Muži v offsidu. Prvně také uviděl, zatím jen na plátně, Jindřicha Plachtu, Hugo Haase... a byl, jak říká, ztracen.
"Já nikdy nechodil na náboženství, ale přesto jsem tajně chodil do kostela a modlil se, aby se mi touha být hercem splnila," bude vyprávět o mnoho desítek let později.
Přihlásil se na pražskou státní konzervatoř. Proti vůli svého otce opustil gymnázium a vydal se na nejistou cestu herce. Vstával o půl páté ráno, usedal do vlaku, před sedmou už byl v Praze, zašel do kavárny Arco naproti Masarykovu nádraží, za korunu osmdesát si poručil malé kapučíno, seděl, jen tak pozoroval lidi kolem sebe.
Byla to unikátní sbírka nejrůznějších typů a charakterů: kšeftmani, flamendři, lidé, kteří jen tak zabíjeli čas, bonviváni..." Možná už tehdy podvědomě studoval své příští role: dlouhou dobu mu bylo souzeno, aby představoval floutky, lehkomyslníky...
"Však jsem se kvůli tomu zpočátku dost trápil," svěřil se jednou. "Tenkrát jsem obdivoval Jindřicha Plachtu a chtěl jsem být - jako on - komikem."
Adina Mandlová, Lída Baarová...
Vzpomínky Svatopluka Beneše, to jsou i tváře krásných žen: Adina Mandlová, Lída Baarová, její sestra Zorka Janů, se kterou prožil na konzervatoři studentskou lásku, Hana Vítová, Nataša Gollová...
S posledně jmenovanou se potkali nejenom ve filmové adaptaci Pohádky máje, ale mnohokrát spolu hráli také na jevišti. Naposledy ve Watkynově komedii Co v detektivce nebylo.
"Byl to typ herečky, která ve své době neměla obdoby nejenom u nás, ale ani v Evropě. Když už žila, těžce nemocná, v domově důchodců v Krči, nenašel jsem sílu za ní jít. Přitom jsem byl schopen navštěvovat před smrtí třeba Rudu Hrušínského, Mirka Macháčka - tam jsem to nějak lépe snášel. Za Natašou jsem však jít nemohl. Nešlo to. Nataša, to je hluboká jizva v mém srdci..."
Tehdy se Svatopluk rozhovořil více o osudech některých českých hereček po květnu pětačtyřicátého roku. "Během jedné noci se bývalí fandové a obdivovatelé filmových hvězd stali samozvanými soudci plnými nenávisti. Tenkrát se publikum proměnilo v dav, který se nechal strhnout emocemi, pomluvami. Tahle nenávist se šířila doslova jako mor. Někteří lidé byli jakoby zbaveni smyslu. Tvrdím, že kdyby Adina Mandlová a Lída Baarová neskončily ve vězení, dav by je snad lynčoval. Ten dav - to byli jinak slušní a úctyhodní lidé, matky či otcové rodin. Byl jsem zděšen. A nejenom já. A byl jsem také absolutně bezmocný..."
Cesta ke zkáze
Ve vzpomínkách Svatopluka Beneše nemůže ani chybět jeho působení v Komorním divadle, za ředitelování Oty Ornesta. To už opustil škatulku milovníků a seladonů. Jednou mi řekl, že jistým zlomem byla pro něho filmová role nadporučíka Lukáše ve Švejkovi.
V Komorním divadle si zamiloval G. B. Shawa - také proto, že jeho humor mu byl blízký. Osud mu dal šanci vytvořit v jeho hrách osm velkých rolí. Vzpomeňme alespoň Henryho Higginse v Pygmaliónu: "Po této roli jsem dávno toužil..." Mohl pracovat například pod Alfrédem Radokem, Miroslavem Macháčkem, Václavem Hudečkem, Karlem Dostalem...
"Co myslíte," zeptal jsem se ho v jednom okamžiku, "jaké bude to jedenadvacáté století?" "Jsem přesvědčen o tom, že naše planeta se vydala na cestu ke zkáze. Přirovnal bych lidstvo k nevyléčitelnému kuřákovi, který ví, že je v ohrožení života, hrozí mu rakovina a smrt, ale přesto svou cigaretu neodloží. Víte, občas si vybavím jednu pasáž ve Starém zákoně. Mojžíš tam říká: "...protože člověk je veskrze zlý... To, jak zacházíme s naší planetou, jeho slova jenom potvrzuje."
Povídali jsme si na toto téma ještě dlouho. A pak mi Svatopluk Beneš ještě řekl: "Někdy se obracím k Bohu, ale nejsem si dost jistý, jak to s Bohem vlastně je. Ale rozhodně věřím, že nás obklopuje nějaká síla, která je všude kolem nás, zná všechny zákonitosti života, vesmíru. Já před touto sílou cítím pokoru. A když se ohlédnu, vím, že jsem neprožil marný život. Věřím, že jsem zanechal na téhle zemi i nějakou tu stopu..."
| SVATOPLUK BENEŠ |
| Narodil se roku 1918. Po studiu na gymnáziu absolvoval divadelní oddělení státní konzervatoře v Praze - pod vedením profesorů Rudolfa Deyla st., Jiřího Plachého a Anny Iblové. Od roku 1937 byl angažován do Městského divadla na Vinohradech, od roku 1950 působil až do odchodu na odpočinek v Městských divadlech pražských. Koncem třicátých let se stal jednou z největších filmových hvězd tehdejší doby. V průběhu dalších desetiletí sehrál na 60 filmových rolí. Popularitu mu přinesly zejména postavy Ríši v Pohádce máje, Šimona ve filmu Ohnivé léto, Tomáše z Hostince u kamenného stolu či nadporučíka Lukáše z Dobrého vojáka Švejka. Na jevišti se vepsal do povědomí veřejnosti zejména postavami Higginse ze Shawova Pygmaliónu, Juliana Sorela z Stendhalova Červeného a černého a Golubkova z Bulgakovova Útěku. V roce 1998 obdržel za své herecké mistrovství zvláštní cenu Kolegia pro udílení Cen Thálie za rok 1997. |
 Svatopluk Beneš. |
 Svatopluk Beneš během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Svatopluk Beneš během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Svatopluk Beneš během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Svatopluk Beneš během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Svatopluk Beneš v redakci iDNES, 28. listopadu 2000. |
 Svatopluk Beneš usedá k počítači v redakci iDNES, 28. listopadu 2000. |
 Svatopluk Beneš a počítač - první dotek, 28. listopadu 2000. |
 Svatopluk Beneš píšící, 28. listopadu 2000. |
