Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Naštěstí stárneme s buřinkou a ne u metalu, libuje si kapela Sto zvířat

  12:36aktualizováno  12:36
Čtvrtstoletí existence letos slaví jedna z nejvytíženějších tuzemských klubových jistot. Sto zvířat chce pokořit velkou Lucernu a na cédéčku se vrátit ke kořenům. Jaké to v začátcích nejslavnější tuzemské ska kapely bylo, vzpomíná její frontman Honza Kalina.

Sto zvířat | foto: archiv kapely

V kapele jste půl života. Co vás napadne jako první, když se řekne 25 let Sto zvířat?
Že mě mrzí, že jsme nemohli vzniknout dřív a drhnout to třeba od šestnácti. Jenže my jsme byli generace, která musela na vojnu. Hned v roce 1990, třetí den, co jsme se z ní vrátili, jsme seděli s textařem a saxofonistou Tomášem Belkem v hospodě v Nerudovce a vymýšleli název kapely. Bylo nám tehdy čtyřiadvacet, což už je věk, kdy je zakládání kapely pošetilost.

Začali jste hrát muziku ovlivněnou britským ska, které tu nikdo neznal a neposlouchal. Jak jste se k němu tehdy dostali?
Měli jsme obrovskou kliku, že jsme kamarádili s kluky z intelektuálně-divadelních rodin. S Frantou Vyskočilem, synem teatrologa a zakladatele Divadla Na zábradlí Ivana Vyskočila, Kubou Suchým, synem Jiřího Suchého, a Honzou Svěrákem. Ti kluci měli na začátku devadesátek ohromný přehled. My se hrozně chtěli vymanit z rokenrolu a předělávek, který jsme všichni hráli před vojnou. A najednou se v jedné z věcí, které jsme chystali, objevil přízvuk na druhou dobu.

Takže jste na to přišli sami?
Ne. Dodnes si pamatuju, jak nás Kuba Suchý pozval do jejich nádherné vily na Ořechovce a poprvé nám pustil záznam koncertu britské kapely Madness. V tu chvíli jsme úplně přesně věděli, že takhle chceme hrát. Začali jsme shánět nahrávky na kazetách a zjišťovat, o co v tom žánru vlastně jde.

Co vám na něm tak učarovalo?
Jsem odkojen jazzem a tohle byla najednou hudba, kde saxofon nehraje jenom sólo. Na hudbě Madness nebo Specials mě dostávalo, že dechy hrají pořád kontra a doplňují melodie. Kytary sekají na druhou dobu, piano si hraje svoje. Fascinovalo mě, že je to v principu strašně jednoduché, a přitom těžko zahratelné. Taky jsme se s tím trápili, než jsme poprvé na plakát napsali „ska music“. Což nám zůstalo, ať jsme později na deskách uhnuli kamkoliv. Jsem rád, že jsme si tenhle styl vybrali, protože se u něj dobře stárne. Sako a buřinku si můžeme vzít kdykoliv, u heavy metalu by to bylo obtížnější.

Kdybyste měl vypíchnout tři zásadní věci z historie kapely, které by to byly?
Právě první tři roky, skládání prvních písniček a jak jsme hrozně vylítli, takže jsme půl roku po založení hráli na plese FAMU, což tehdy byla velká věc. Pak příchod Petra Ostrouchova, který sice skoro neuměl hrát na elektrickou kytaru, ale rychle se otrkal a brzo se ukázalo, že je hitmaker. A pak třetí období, kdy Petr z kapely odešel kvůli právnické kariéře a přišel bubeník Miki Nop a kytarista Jan „Beruška“ Šobr a já jsem začal zpívat.

Jaké to pro vás bylo?
Do té doby jsem zpíval tak pět šest písniček za večer. Dokonce jsme udělali konkurz, na který přišlo asi deset kluků. Zpívali dobře, ale vůbec to nebylo ono. Tak mi kapela řekla, že stejně hraju na ty bicí blbě, ať jdu radši zpívat. Kdyby se to stalo o dvacet let dřív, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale stát se ve čtyřiceti zpěvákem nebyla zrovna výhra. Zvykal jsem si rok.

Jak vlastně vznikla vaše patrně nejslavnější písnička Ty vole, na základní škole?
Málokdo ví, že ji napsala kapela Les Naufragés, se kterou jsme hráli několik koncertů ve Francii. Přejali jsme ji a pak Tomáš Belko napsal za odpoledne text a Petr Ostrouchov se ho v autě cestou do Zlína naučil. Náš největší hit tedy paradoxně není naše písnička. Pevně věřím, že OSA posílá odměny do toho karavanu v Montpellier, kde její autor bydlí.

A jak budou oslavy čtvrtstoletí vypadat?
Pojedeme dvě klubová turné čítající zhruba padesát koncertů. Vrcholem bude 22. října velký sál Lucerny, kde by měli hrát všichni bývalí členové kapely, kteří přijdou. A rozhodli jsme se, že nebudeme vydávat žádnou „bestofku“, ale rovnou natočíme a v Lucerně pokřtíme novou desku, na které se vrátíme pěkně ke kořenům.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.