Letošní osmdesátník Reich je považován za jednoho z otců hudebního směru označovaného jako minimalismus, jemuž se podařilo ve druhé polovině dvacátého století oslovit širší publikum. Sám Reich ovšem nemá takový smysl pro klasické jevištní formy jako třeba John Adams, jehož operu Smrt Klinghoffera před lety uvedlo Národní divadlo a jehož další díla, Doctor Atomic a Nixon v Číně, odvysílala do kin Metropolitní opera.
Steve Reich: Three TalesDirigent Marko Ivanović členové orchestru Národního divadla, studenti Katedry bicích nástrojů HAMU Národní divadlo na Nové scéně, premiéra 3. prosince 2016 |
Reich jde jinou cestou. Tři příběhy nejsou vlastně jevištním dílem, ani nepotřebují v pravém slova smyslu režiséra. Trochu připomínají v poslední době oblíbené klasické filmy doprovázené živým orchestrem. Toto je ovšem spíš dokument, tři výřezy z dějin techniky a vědy. Zkázu vzducholodi Hindenburg, pokusné atomové výbuchy na tichomořském atolu Bikini a klonování ovce Dolly spojují nové technologie, jejichž rizika lidé často fatálně podceňují. Jistě by se našly další podobné události, třeba Černobyl.
Titulní roli tu nehraje žádný zpěvák, ale projekční plátno, na nějž se promítá video, které vytvořila Reichova manželka Beryl Korotová. Obrazy jsou důmyslně propojeny s hudební složkou, kterou obstarává komorní soubor složený ze čtyř smyčcových nástrojů, dvou klavírů, bicích a vibrafonu. Pět zpěváků plní funkci jakéhosi antického chóru. Dobové záběry, proslovy, novinové texty se střídají, přerušují, opakují a přeskupují do jakýchsi koláží.
I Dolly už patří historii
Hořící a k zemi se hroutící vzducholoď, americký důstojník přesvědčující obyvatele Bikini o prospěšnosti pokusu nebo vědci popisující postup při klonování a uvažující o nečekaných filozofických souvislostech. To vše doprovází sugestivně strohá, rytmická hudba, jež má svůj řád. Někdy přerůstá až do triviální popisnosti, třeba když znázorňuje bušení nástrojů při stavbě vzducholodi (trochu to připomíná scénu z Wagnerova Zlata Rýna), nebo odpočítávání času do jaderné exploze. Také ale glosuje a různě „dotahuje“ lidskou řeč, dají se v ní rozeznat i lyričtější úseky se záchvěvy emocí, třeba ve „scénách“ domorodců stěhujících se z Bikini. Výsledkem je audiovizuální artefakt, jemuž nelze upřít sugestivní atmosféru. Přibližně hodinová stopáž je navíc tak akorát, aby pozornost neochabla.
Je fakt, že od světové premiéry, které se konala roku 2002, se svět nových technologií určitě zase posunul jinam a dokonce i ovce Dolly už patří historii. Opera končí láskyplnými slovy ženy určenými hlavě zvířete-robota. Ve vzduchu zůstane viset znepokojivá otázka. Pohltí nové a stále dokonalejší technologie samu podstatu lidského bytí?
Hudba v tomto díle jede mechanicky, musí se toliko potkávat s obrazy, o interpretaci se tedy nedá příliš mluvit, úkolem dirigenta je udržet stroj v chodu a trefovat se do obrazů. V tomto ohledu je Marko Ivanović bezesporu oporou provedení. Pětice zpěváků za orchestrem mohla být ale lépe zvukově vybalancovaná, aspoň soudě podle dojmu z levé strany hlediště. Každopádně jako zajímavá exkurze do jiných hudebních světů stojí Tři příběhy za návštěvu.
