Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„Když jsem psal Osvícení, pil jsem dost.“ Jak jsem potkala Stephena Kinga

  15:02aktualizováno  15:02
Jeho jméno se stalo synonymem hrůzy. Ale to odpoledne v Paříži Stephen King nikoho nestrašil. Nejslavnější autor hororů na světě vyprávěl o tom, čeho se bojí on sám. Setkání se zúčastnila i redaktorka MF DNES.

Spisovatel Stephen King | foto: Archiv iDNES.cz

Na jeden život je to neuvěřitelný výkon: přes padesát románů a tři sta padesát milionů prodaných výtisků. Čtenáři ho milují, literární kritici berou na milost a filmařům od dob Carrie a Osvícení slušně vydělává. Přesto nebo právě proto se americký spisovatel Stephen King na veřejnosti objevuje zřídka.

A když, tak spíš jako basový kytarista v literární kapele The Remainders (Ležáky).
Po roce 1999 se na dlouhé roky vytratil úplně. To když se jedna z jeho pravidelných odpoledních procházek proměnila ve scénu z jeho hororů. Kousek od jeho letního domu v Maine ho srazila modrá dodávka a málem ho zabila. Až teď se poprvé vypravil na oficiální návštěvu Evropy.

Pozvání na tiskovou konferenci se Stephenem Kingem v Paříži jsem nejdřív považovala za další z osvědčených "píárových" lstí. Velkým písmem zvete na Setkání se Stephenem Kingem a mravenčím písmem dodáte, že pánové Moudrý a Přechytralý tam budou dekonstruovat falešnou katarzi konzumenta hororových textů v kontextu mentální farmakologie. Ale tentokrát to bylo jinak.

Patřím mezi čtenáře, kteří romány Stephena Kinga prožívají, a tak jsem zajásala, když mi přišlo potvrzení účasti od Kingovy agentky. Jen mě trochu zamrazilo, když jsem se dočetla, že se nás se Stephenem setká minimálně 150 novinářů: "Bude nemožné, abychom vám místa rezervovali dopředu, proto si Evropsko-americký tiskový klub musí vystačit s pravidlem: kdo dřív přijde, ten dřív mele..."

Plachý spisovatel

Všude chodím pozdě, ale do unylé konferenční místnosti s vydýchaným vzduchem kousek od Vítězného oblouku dobíhám s hodinovým předstihem - a nejlepší místa jsou už dávno pryč. Tedy až na pár "vipáckých" sedaček v prvních třech řadách s cedulkou Réserve. Usazené kolegyně svírají koleny poslední Kingův román Doktor Spánek a škodolibě mě pozorují. Co by se asi tak stalo, kdybych si tady prostě hrcla do první řady a jakoby nic přehodila nohu přes nohu?

Fotogalerie

Jenže v téhle místnosti je už kingovská telepatie evidentně zapnutá: moje úmysly okamžitě vycítí drobná organizátorka a vyštěkne na mě: "Z jaké země přicházíte?"

A je to v háji, Česko je malé a v Evropě působí jenom potíže, ale vtom mi naskočí taktická lež: "Jsem z největšího českého média." Asi jsem organizátorku zmátla sebejistým tónem nebo si Čechy s něčím spletla - ukazuje na třetí řadu. Hlavně nesmím dát najevo moc nadšení. Takže teď se zase škodolibě usmívám já. Příští hodinu se kolem mě googluje, četuje, podtrhává v knize a vymýšlejí co nejoriginálnější otázky.

Stephen King vběhne do místnosti jako boxer do ringu. Za svými sekundanty ze CNN a francouzské televize není na chvíli vidět. Když se posadí za pultík a usrkne si Coly Light, tak je to ten známý muž z knižních obálek, jenom neskrývá bradu za límec kožené bundy a do tváře mu padá šedivé rockerské háro.

"Mr. King, please!"

Přichází bouře blesků, clony fotoaparátů cvakají a King nervózně mžourá, jako by se modlil, aby měl tohle všechno co nejrychleji za sebou. To Dan Brown, který má ve světové literatuře v popularitě stejnou váhu, se nedávno ve Florencii choval úplně jinak. Hrál nám v božském paláci na piano, dával nám hádanky a rozdával jeden autogram za druhým. Stephen King v sobě očividně obchodníka nemá.

Nevím, co mě to popadlo, ale i já podléhám davové psychóze a hrnu se s mobilem k pódiu, abych přes hlavy malých francouzských fotografů ulovila aspoň šmouhu Kingova obličeje. Mám štěstí, fotograf pode mnou zařve "Mr. King, please!" a Mr. King se vyděšeně podívá přímo na mě. Zahlédnu unavenou tvář a pár jizev. Nevisí mu pravý koutek úst trošku ke straně? A jsou to všechno
následky srážky s modrou dodávkou, anebo si to jen sugeruju?

Z filmu Osvícení - Jack Nicholson

Jack Nicholson ve filmu Osvícení

King ji popsal mistrovsky v mé oblíbené knize "O psaní". Jistý Bryan Smith si jednou odpoledne jede koupit pár tyčinek Mars a vzadu veze svého rotvajlera Kulku, který se začne sápat do přenosné chladničky s masem. Smith se otočí, bojuje s Kulkou o maso a vůbec si nevšimne, že vepředu na krajnici nabírá slavného spisovatele. Když jím hodí prudký náraz, myslí si, že naboural do jelena, ale vtom zahlédne na předním sedadle něčí zkrvavené brýle…

Ty brýle, už s novými obroučkami, nosí Stephen King dodnes. Patrně je má na sobě i tady v Paříži, když se od nás odvrací za dalším výkřikem "Mr. King, here! Here, please! Mr. King…" A máte ještě ty problémy s alkoholem? Muž ze CNN, který Kinga uvádí, je věcný: "Tohle bude nejkratší úvod na světě, protože kdybyste nevěděli, kdo Stephen King je, tak byste tu nebyli."

A dál už mluví jen sám spisovatel: "Tuhle mě v supermarketu na Floridě oslovila jedna stařenka se skoliózou. Tlačila před sebou nákupní vozík a říká: Vy jste Stephen King a píšete ty horory, že jo? Já horory nemám ráda. Mám ráda knihy, které povznášejí. Jako třeba Vykoupení z věznice Shawshank. A já jí říkám: Ale paní, to je taky ode mě! A ona na to: Tak to teda není."

Na rozdíl od floridských supermarketů má náš rozhovor pevná pravidla. Organizátoři nám v dvoustránkové instruktáži určili okruh povolených témat, na která se máme ptát. Je to především Kingův poslední román Doktor Spánek, což je pokračování jeho bestselleru Osvícení, dále kniha Dallas 63 o atentátu na Johna Kennedyho, a když zbude čas, tak možná zvládneme i román Pod kupolí.

Stephen King

Narozen 21. září 1947 v americkém Portlandu. Vyrůstal bez otce, který zmizel, když mu byly dva roky. Má staršího nevlastního bratra Davida. Psát začal v dětství, na univerzitě v Maine poznal svou budoucí manželku Tabby, s kterou má tři děti. Přivydělával si v prádelně i prodejem povídek pro pánské časopisy. Od 70. let začal mít problémy s alkoholem a později drogami. Pokračování jeho bestselleru Osvícení nazvané Doktor Spánek vyjde v českém překladu v nakladatelství Beta Dobrovský příští rok na jaře.

Já jsem samozřejmě nejvíc zvědavá na osobní věci, takže horečně přemýšlím, jak elegantně tahle pravidla porušit. Trápit se tím nemusím dlouho. Hned první otázka od belgického televizního reportéra smete všechny mantinely:

"Pane Kingu, jsem váš obrovský dlouholetý fanoušek. Když jste psal román Osvícení a měl jste problémy s alkoholem, tak byl alkohol hlavní postavou vaší knihy. Teď v pokračování románu Doktor Spánek je také hlavní postavou alkohol. Ale koukám, že teď pijete spíš lehkou Coca-Colu než budvar. Píše se vám o alkoholu lépe střízlivému - anebo pod jeho vlivem? A máte ještě nějaké problémy s alkoholem?"

Z publika zazní nervózní smích a já čekám, jak Stephen King otázku na tělo sestřelí. Ale on si usrkne Coly Light a jede: "Když jsem psal Osvícení, pil jsem dost. Jestli jsem byl alkoholik, nebo nebyl, to posuzovat nebudu. Ale téma alkohol znám dobře. Nicméně hnacím motorem Doktora Spánku alkohol nebyl. Chtěl jsem se propojit s postavou malého kluka z Osvícení, Dannym Torrancem. A vzhledem k tomu, že alkoholismus se předává v rodinách, tak jsem chtěl zjistit, jestli si s tím syn poradí lépe než jeho otec."

Další otázku čte z nějakého taháku moderátor: "Je pravda, že vás k nejslavnější knize Osvícení inspirovaly strašidelné zážitky v hotelu Stanley?" "To je totální hovadina. Jaké strašidelné zážitky?" nevěřícně potřásá hlavou King.

"Tehdy jsme s manželkou čtyři roky neměli volno, žili jsme v Coloradu, dvě malé děti, nepsal jsem tehdy nic zvláštního. Manželčina sestra nám navrhla, že nám děti pohlídá, ať si vezmeme víkend jen tak pro sebe. Tak jsme vzali auto a odjeli do hotelu Stanley. A přijeli jsme tam právě v době, kdy všichni už odjeli a my tam byli jediní hosté. Venku fičel vítr, v obrovské jídelně byly všechny židle na stolech a my jedli fantastickou večeři úplně sami. Manželka pak odešla na pokoj a já v té jídelně ještě zůstal, abych nasál tu přízračnou atmosféru. Když jsem se vrátil za manželkou, tak jsem měl v hlavě celý román."

King se na nás usmívá, občas si promne své dlouhé prsty, ale zároveň je jasné, že jako rafinovaný vypravěč si toho nechává dost pro sebe. Na druhé straně dobře ví, jak pracovat se sugescí. Například když se jen tak mimochodem zmíní, že postava šíleného Jacka Torrance z Osvícení byla částečně autobiografická…

Boj o žezlo

Tou dobou se už dobrých patnáct minut hlásím o mikrofon. Je vzácný jako královské žezlo. První řadu význačných vipáků ještě neopustil. Už to vzdávám, když si všimnu, že na mě z boku od konce řady gestikuluje organizátorka.
Nadšeně se sápu po mikrofonu, ale ona mi s ním na poslední chvíli ucukne.

"Z které země pocházíte?" šeptá, zatímco Stephen King právě odpovídá na otázku, jestli si při psaní svých knih pořád ještě pouští heavy metal. Už dávno ne, teď už má nejraději ticho. "Česká republika, Praha, Praha, Československo," zkouším všechny možnosti a jsem konečně odměněna žezlem. "Kdyby vám nevadilo si trochu zaspekulovat, Mr. King," zařvu příliš hlasitě do mikrofonu, "co by se asi stalo, kdyby rukopis vaší první knihy Carrie tenkrát vaše žena nezachránila z odpadkového koše?" Ta otázka mě napadla, když jsem se dočetla o dramatickém okamžiku v Kingově životě. Začátkem sedmdesátých let, kdy Stephena Kinga znali jenom studenti, které učil angličtinu na střední škole, a čtenáři pánských časopisů, kterým prodával své povídky, aby měl na nájem, se pustil do psaní románu.

Z filmu Osvícení
Z filmu Osvícení

Záběry ze slavného Kubrickova filmu Osvícení natočeném podle Kingovy předlohy

Byl to příběh ošklivky Carrie Whiteové a King z něj napsal jen první tři stránky. Pak se ho zmocnil pocit, že o dívčích pocitech a problémech vlastně nic neví, a tak papíry zmuchlal a vyhodil do koše. Tam je našla jeho manželka Tabby a přesvědčila ho, že musí Carrii napsat.

"Byla to velmi šťastná náhoda," usměje se King. "Nevím, co by se stalo, kdyby manželka ty papíry nevytáhla a neoprášila z nich ten prach z cigaret. Tři měsíce předtím, než měla Carrie vyjít, mi najednou zavolal editor z nakladatelství Doubleday. Říká, že prodali paperbacková práva za 400 tisíc dolarů. Myslel jsem, že jsem se přeslechl. Pardon, říkal jste 40 tisíc? Ne, 400 tisíc dolarů. Musel jsem se na to posadit. Tehdy jsme žili jako čtyřčlenná rodina z šesti a půl tisíce dolarů ročně."

A pak vypráví dál, jak vyběhl, že své ženě koupí dárek za to, že Carrii zachránila, jenomže ten den byla neděle a otevřeno měli jen v drogerii, tak se musela spokojit s fénem. Stačil bohatě - Tabby i Stephen se pak nad ním a nad šťastnou zprávou dojetím rozplakali. Dnes je Carrie součástí americké kultury, dočkala se několika filmových verzí i muzikálu. "No ten poslední remake," King trochu povytáhne obočí nad nejnovější verzí jeho příběhu, "si v amerických kinech moc dobře nevede."

Jak bych umřít nechtěl

Čas tiskové konference se krátí a úměrně tomu se smrskávají i Kingovy odpovědi. Místo historek často nastupují bonmoty. Chtěl by po nevalném úspěchu svého filmu Maximum Overdrive, který režíroval "zhulený a zkárovaný", ještě někdy něco natočit? "Možná, tentokrát ale střízlivý." Zároveň King konstatuje, že čím je
člověk starší, tím těžší je ho vyděsit nějakým románem. "Možná i proto, že ty opravdové horory už prožíváme ve skutečnosti. Čeho se teď bojím nejvíc? Demence a Alzheimera," říká a najednou působí nejistě a zranitelně.

"Člověk už nemá tolik nápadů, jako když mi bylo třicet, tehdy mi s nimi hlava doslova vybuchovala." Žezlo právě třímá muž ze CNN: "Jste mistr v hororových zápletkách. Je nějaká smrt, kterou byste si sám pro sebe rozhodně nenaplánoval?" King si odpověď chvíli promýšlí. "No, jestli bych nějak umřít rozhodně nechtěl, tak by to bylo teď tady před vámi. Že bych tady naživo dostal
infarkt…" Vzápětí se však rozjasní a smečuje: "Ovšem kdyby ten infarkt přede mnou dostal někdo z vás, tak to by byl pro mě literární materiál!"

Takže všichni máme jedinečnou šanci nechat se zvěčnit nejprodávanějším spisovatelem světa, ale nikdo ji nevyužívá. Tiskovka končí, organizátorka balí žezlo a já vyrážím na hřbitov Pére Lachaise. Třeba tam na mistra narazím a ukecám ho k exkluzivnímu interview. Prý se tam chystá políbit hroby Oscara Wilda a Jima Morrisona. "Jsem autor hororů. Kam jinam bych v Paříži chodil než na hřbitov?!"







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.