Prezident festivalu Novoměstský hrnec smíchu - Karma 2004 Pavel Zedníček ji po Lubomíru Lipském a Jindřichu Polákovi uctil svou cenou za celoživotní přínos české komedii.
"Podívejte se, tahle cena ve sledu dějin, vždyť už je mi dvaaosmdesát let, a jak říkával můj bratr, jsem v 'betrýbu' už pětašedesát roků, je pro mne velkým uznáním. Vy jste mladinkej, vy si neumíte vůbec představit, co to znamená být tak dlouho v tak výjimečné profesi, jako je herectví. Komu se to podaří, aby po tolika letech ještě fungoval?" říká stále vitální herečka.
Ale s profesí ještě nekončíte?
Ne. Bylo pro mě téměř dojímavé, když jsem nedávno obdržela nabídku další a velice hezké role, protože už mám doma scénář. Uvědomila jsem si, že režisérem filmu na námět románu Michaela Viewegha je pan Filip Renč, kterého znám jako krásného a mladého, no mladého, vždyť byl téměř dítě! A on mě teď bude režírovat. Víte, co to je pro dvaaosmdesátiletou paní? To je něco úžasného. K tomu se ještě přidružila tahle cena, tak se nezlobte, že vám to říkám téměř s dojetím.
Kdybyste si mohla vybrat jeden film či inscenaci, která by vás reprezentovala, které dílo by to bylo?
Samozřejmě bych měla nápady, ale vždycky jsem ráda, když se zadívám na televizní program a vidím: Zázvorková v tom hraje! A třeba si ani nepamatuju letopočet, kdy to vzniklo. Za tyto reminiscence jsem velmi vděčná, ale abych si vybírala? Proč? Nevybírám si, jsem ráda, že je v televizi něco se mnou.
Nemáte tedy dílo, na které jste pyšnější než na jiné?
Mám, ale nemusím to zrovna vidět. Nezlobte se, proč bych se do toho nutila. Nedávno jsme dávali dohromady materiály na 9. října, kdy půjde vzpomínkový pořad na pana Vladimíra Menšíka, a já vůbec nevěděla, kolik jsme měli společných vystoupení v televizi. Pan režisér s nádherným výrazem v obličeji mi říkal: Víte, že jsme vybírali ze čtyř set programů? To překvapí, i když vím, že Jiřina Bohdalová jich tam s Menšíkem má snad víc než tisíc. Mě samotnou to číslo čtyři sta naprosto zdecimovalo, to jsem si nikdy nemyslela.
Co vás na vzpomínkovém večeru ještě překvapilo?
Když jsem viděla ukázky toho, co jsme s Menšíkem dělali. Třeba ta scéna, jak si kupuje na nádraží lístek, aby jel kamarádovi na pohřeb, a není schopen říct kam. Dostala jsem takový záchvat smíchu, že jsem myslela, že diskusi s Markem Ebenem nevydržím. Mluvit o Menšíkovi či vžít se do toho, čím vlastně byl, je asi totéž jako popisovat tajfun.
Kteří z vašich kolegů kromě Vladimíra Menšíka vám z vaší slavné generace nejvíc scházejí?
To nelze oddělovat, byla to skvělá generace. Přála bych do budoucnosti, aby to zažila i další pokolení. Pevně věřím, že generace géniů Národního divadla byla, alespoň jak se vypráví, soudržná. Jak o sobě mluvili, jak se obdivovali paní Dostálové i mladým herečkám, jako byla třeba Dana Medřická či nesmírně krásná paní Fabiánová. Oni k sobě tíhli, uměli si tenkrát navzájem vzdát poctu. Ráda jsem četla jejich paměti, Karel Höger například napsal hotový paján na paní Jarmilu Krumbauerovou. Vzpomíná v něm na to, a to je velmi charakteristické, že chodil denně do Národního divadla a vždycky si říkal: Musím jí říct, jak ji obdivuju pro její fyzické půvaby, intelekt i pro to, co dělá na jevišti. Nikdy však nenašel odvahu nebo nebyla příležitost. Jednoho krásného dne vkročil do koridoru v Národním, podíval se na stěnu a viděl parte. Srdce mu přestalo tepat, protože zjistil, že paní Krumbauerová zemřela, ačkoliv to nebyla nijak stará dáma. V tom to celé vězí, člověk by kolikrát chtěl říct: Znamenáte pro mne tolik a tolik, a nepodaří se mu to. Mám takový pocit, že naše parta začala hlavně stmelením pánského souboru, do kterého přibrali mě, pak přišla Jiřinka Bohdalová, absolutně bezkonkurenční osobnost stejně jako Iva Janžurová, i některé překrásné kolegyně jako Jana Brejchová a další. Byla to nádherná epocha, jsem šťastná, že jsem ji žila. Musím říct, že my jsme si uvědomili, že se musíme chválit. Víte, když člověk někdy nemá, jak to hezky říkal Jan Werich, "ten olej na tom rameni", nemůže správně pracovat.
Zůstaňme ještě u Jana Wericha...
Když už byl doma a nemohl hrát, my jsme za ním chodili, abychom s ním pohovořili. Vždycky měl hezké a vtipné odpovědi. Jednou naše malinká suita za ním přišla a už nevím, kdo z nás se ho zeptal: Pane Werich, stýská se vám po divadle? On se na nás podíval a řekl: Ano, po těch hlavičkách v tom šeru se mi stýská. Až teprve pak jsem pochopila, co to znamená, když máte život spojený s diváky.
Můžu ještě jednu otázku?
Uvidíme, zkuste to.
Spousta vašich kolegů vydává memoáry. Jak je to u vás?
Jedna knížka vyšla, sama nepíšu, nejsem spisovatelka, ale herečka. Píše mi to paní Alena Šloufová, jako první o mně psala Zuzana Maléřová. Pamětím se nebráním. Od Aleny Šloufové jsem četla knihu s Květou Fialovou, a musím vám říct, že jsem se nad tím hluboce sklonila, protože Květa do ní napsala absolutně upřímně své krédo. Vůbec se nebála mluvit o buddhismu, myslím, že nikdo z nás ze střední Evropy není schopen buddhismus jako takový pochopit, ale ona se velice přiblížila transponovanému názoru na tuto víru. Její knížku pokládám za velmi silnou a navíc velmi čtivou, což je neuvěřitelné, protože to není žádná lehká literatura.
Vraťme se k vašim vzpomínkám...
Jsem ráda, že mě pan editor donutil k druhému dílu, který jsem původně vůbec nechtěla. Trošku jsem se totiž styděla říct, co si doopravdy myslím o současnosti. Nepokládám se za někoho, kdo by mohl něco kritizovat, ale abych vám řekla pravdu - i když si můžete myslet, že jsem stará, zpátečnická, člověk, který patří do minulosti - soudím, že jsou důležité rodiny i to, co se děje v nedostatečných rodinách. Fungující rodiny inteligentních rodičů dopřávají svým dětem svobodu, ale musí jim dávat i směr, co všechno lze získat z tak krásného média, jakým je život. Musí zapomenout na veškeré těžkosti a finanční možnosti a mají se věnovat opravdu tomu, co stvořili. V tom je obrovský zázrak. A zůstávat u jednoho potomka, kterému dají peníze, ale už ne lásku a zájem, je něco tak slabošského, že mě to kolikrát donutí až k pláči.
 Stella Zázvorková |
